Dlouhodobá příprava dětí v ústavní péči na samostatnost

Oponentní komentář k textu Mgr. Bc. Josefa Michálka

Mgr. Jakub Vávra

Téma, které je vzhledem k probíhajícím změnám v systému péče o ohrožené děti stále aktuálnější.

Dle výsledků českých i zahraničních výzkumů u lidí, kteří prošli ústavní výchovou, lze na první pohled konstatovat, že ústavní výchova v této své roli selhává. Mnoho mladých lidí je po opuštění ústavní výchovy vystaveno náročným životním situacím, v kterých často selhávají. Potýkají se obvykle s velkými finančními problémy, dostávají se do dluhové spirály, někteří nejsou schopni nalézt a udržet si dlouhodobé zaměstnání, nedokáží efektivně hospodařit atd. Jsou dokumentovány případy, kdy nejrůznější poskytovatelé „půjček“ či „výhodných“ paušálů na telefon cíleně vyhledávají zákazníky, kteří nejsou plně schopni odhadnout svou schopnost půjčku splácet, a dostávají se tak do dlouhodobě složité finanční situace. Mladí lidé, kteří prošli ústavní výchovou, mívají problematické vztahy k druhým lidem, často nejsou schopni udržet dlouhodobý partnerský vztah. Stávají se také oběťmi či pachateli trestných činů. Bývají ohroženi nejrůznějšími závislostmi. Často se také děti rodičů, kteří prošli ústavní výchovou, sami dostávají do kategorie ohrožených dětí, jsou umisťovány do náhradní rodinné péče či ústavní výchovy. Je nutné si uvědomit, že k těmto všem jevům mohla ústavní výchova přispět, hlavní příčinu ale musíme vidět v daleko hlubších souvislostech.

Ústavní výchova bývá dětem často nařízena za velmi dramatických okolností. Důvodem bývá neschopnost rodičů, kteří selhali ve své základní roli a nebyli schopni se o sebe a své děti dobře postarat. Mnoho takových dětí je oslabeno zdravotní zátěží a psychiatrickými obtížemi. Setkaly se se zanedbáváním, týráním, zneužíváním. Často žily v naprosto nevyhovujících podmínkách. Bývají citově deprivované, mají narušený vývoj citové vazby. Ve své původní rodině nezažily dobrý rodičovský vzor a ani neměly šanci naučit se, jak dobře naložit se svým životem.

Děti umisťované do etopedických zařízení – dětských domovů se školou a výchovných ústavů - často produkují chování, které označujeme za závadové, patologické či asociální. Dopouštějí se například násilného chování, šikany, drobné kriminality, toulání, záškoláctví, předčasných sexuálních aktivit, zneužívání návykových látek atd.

Při pobytu v ústavním zařízení se pak potkávají s dalšími dětmi, které prošly podobnou zkušeností, a mohou se tak lecčemu dalšímu „přiučit“. Po ukončení ústavní výchovy se pak často vracejí do svých původních rodin, kde se většinou zas tak mnoho k pozitivnímu nezměnilo. Často jsou svou rodinou přímo vedeni k porušování zákonů, aby „přispěly do rodinného rozpočtu“.

Systém terénní práce s rodinami, který se v současné době rozvíjí, nebývá všude dostupný a často ani efektivní. Jako zásadně nedostatečný musím označit i současný systém, ve kterém jsou obrovské rezervy při práci s mladými lidmi po ukončení ústavní výchovy.

Je důležité, že pracovníci v ústavní výchově si tato fakta většinou dobře uvědomují. Pracují s vědomím velkých rozdílů mezi životní realitou v ústavu a v běžném životě. V ústavním prostředí jsou velmi často nastavené režimové prvky, pomocí nichž se ústav snaží, za využití odměn a trestů, poskytovat zpětné vazby o vhodnosti či nevhodnosti chování svěřených dětí.  Je snahou děti „přeučit“ či alespoň korigovat jejich protispolečenské chování a nasměrovat je na „správnou cestu“. Každá takováto snaha se vždy musí zákonitě potýkat s rozdílnostmi umělého prostředí výchovy (polepšování) a běžné reality. V uměle nastaveném systému mohou být používány pouze odměny a tresty vymezené zákonem 109/2002Sb. V podstatě se jedná o možnost zakázat dítěti volnou vycházku, atraktivní akci, televizi, návštěvu v zařízení (vyjma návštěv osob zodpovědných za výchovu - ty zakázat nelze), částečně snížit kapesné. V odůvodněných případech může ředitel v rámci správního řízení zakázat odjezd klienta na vícedenní dovolenku k blízkým osobám.

V rámci odměn se využívají takové nástroje, jako je částečné zvýšení kapesného, atraktivní akce navíc, volná vycházka navíc apod. Tyto odměny a tresty samozřejmě doplňují celý způsob práce daného ústavu. Nutno podotknout, že mezi jednotlivými ústavy, a to je v ČR celkem 62 dětských domovů se školou a výchovných ústavů (ve škoním roce 2008/2009 těmito zařízeními prošlo celkem 2288 dětí), jsou velké rozdíly v nastaveném režimu a v přístupech k práci se svěřenými dětmi.

Pokud mladý člověk umístěný ve výchovném zařízení překročí nastavené hranice, je potrestán v rámci daného systému. Za záslužný čin je, opět v rámci systému zařízení, odměněn.  O dané události a důsledcích ví celý tým, který s dítětem pracuje a v rámci daných podmínek se snaží při práci s dítětem zachovávat jednotný přístup. (Velká část dětí také navštěvuje školu při zařízení, takže před důsledky chování není jednoduché uhnout.) Stává se také, že i tento důsledný tlak bývá příčinou častých útěků některých dětí ze zařízení.

Výše popsané se ale realitě života příliš nepodobá. Děti a mladí lidé žijící v ústavech mluví o životě mimo ústav jako o svobodě. Svobodu si ale často představují jako život bez pravidel a bez důsledků za své činy. V okamžiku, kdy takovouto představu svobody začnou uskutečňovat, zákonitě dříve či později narazí na hranice zákona.

V mnoha školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy si pracovníci tyto skutečnosti uvědomují a se svěřenými dětmi na základě individuálních plánů pracují na korekci těchto rizikových jevů.  Vzhledem k výše uvedeným komplikovaným okolnostem se však často setkávají s neúspěchem.

Případy, kdy se mladí lidé, které prošli etopedickými zařízeními, úspěšně zařadí do života a „fungují“, jsou pak velkou motivací pro další práci s touto specifickou skupinou mládeže.