Návazné služby pro mladé lidi odcházející z náhradní péče

Oponentní komentář k textu Bc. Terezy Ševčíkové

Mgr. Šárka Bryknerová, Dis.

Systém péče o ohrožené děti v ČR trpí dle mého názoru tím, že je rigidní a roztříštěný, ale nemyslím si v žádném případě, že jde proti právům dítěte. Je faktem, že dětí žijících mimo rodinu je mnoho, ale pracovníci OSPOD se nesnaží umístit dítě do ústavní výchovy za každou cenu, nemohou mnohdy pracovat s rodinou více, nemají pro to kapacity. V rámci transformace péče o ohrožené děti a také novelou zákona o sociálně právní ochraně dětí dojde ke změnám v tom, že více pracovníků bude muset „vyrazit“ do terénu a samozřejmě zde zůstane prostor i pro neziskové organizace, které rodinám pomáhají. Ať už v rámci sanace rodin nebo péče o pěstouny. Velkým ohrožením je pro organizace to, že MPSV, kraje a další donátoři budou sociální služby podporovat stále méně, proto některé organizace dokonce zaniknou. Potřebných rodin však bude stále hodně, přibývají problémy s dluhy, neschopností zajistit dítěti řádnou výchovu, dohlížet na jeho vzdělání… Funkce odborných pracovníků, kteří mimo jiné musejí splňovat obrovské nároky na vzdělání a na kvalitu péče v rámci standardů kvality, je zde nezastupitelná.

Ústavní výchova má nahradit selhání rodiny, může se zdát, že počet dětí v ústavech je jen odrazem toho, jak fungují rodiny, jaký je stav společnosti a jak se stát o rodiny stará. Otázkou je, jestli dítě, které vyrůstá doma, ale nemá podmínky pro to, aby se vyučilo, nemá kvalitní náplň volného času nebo má třeba špatné vzory v rodině, je na tom lépe než dítě, které se v DD vyučí, ale je z něho nemotivovaný, pasivní a nezralý člověk.

Pracovníci ústavních zařízení se ve většině případů snaží udělat pro děti maximum, pečují o ně a jejich práce je náročná. Při naší práci se setkáváme s tím, že některá zařízení se snaží o přípravu dětí, ale v podmínkách ústavní výchovy, kdy pečují o mnoho dětí ve skupině, to není možné zajistit dostatečně. To, že se děti stávají po opuštění dětského domova nesamostatné, je odrazem toho, že mají v ústavu absolutní servis, ale také je nikdo nemůže naučit zodpovědnosti, samostatně myslet a rozhodovat se v rizikových situacích, nést následky svého jednání tak jako ve fungující rodině. Roky, které tráví v nějakém zařízení, vedou k tomu, že jsou z nich pasivní, nemotivovaní, pohodlní členové společnosti, kteří selhávají ve vztazích, v práci, jsou ohroženi kriminalitou, bezdomovectvím, nedosahují kvalitního vzdělání. Často využívají lež nebo zatají skutečnost, aby dosáhli uznání, nezřídka jsou v rámci mezi-domovských soutěží „falešně“ podporováni v tom, že jsou úspěšní a talentovaní, v reálném životě však při srovnání s normalitou dopadnou tvrdě na zem.

S problematikou mladých lidí opouštějících ústavní zařízení se setkáváme při naší práci již několik let v rámci Poradenského centra pro děti a mládež s nařízenou ústavní výchovou. Zabýváme se tím, co dětské domovy a výchovné ústavy v mnoha případech nemohou zabezpečit.

Při práci s dětmi často vidíme, že „ústavní“ děti používají výmluvy, aby něco nemusely dělat, berou jisté věci za samozřejmost – „někdo se postará“ a také si myslí, že pracovníci DD mají práci díky tomu, že tu takové děti jsou.

Naším cílem je poskytovat dětem v ústavních zařízeních především poradenství, sociálně terapeutické aktivity a výchovně vzdělávací aktivity v rámci různých činností, jako jsou víkendové sociálně terapeutické pobyty, skupiny osobnostního rozvoje atd. Pro děti jsme vytvořili příručku „Odcházející“, která nabízí mnoho rad a návodů, jak se po odchodu z DD o sebe postarat. Snažíme se pracovat na celkovém rozvoji jejich osobnosti (zlepšit jejich sebevědomí, naučit je lépe zvládat konflikty, spolupracovat s druhými, zvládat problémové situace...). Nabízíme i následnou péči pro bývalé klienty, snažíme se být pro děti partnery, kamarády, kterým mohou důvěřovat a kdykoliv se na ně mohou obrátit.

Pracovníci v Domě na půli cesty vyrovnávají velké mezery, které mladí lidé po odchodu z DD mají. DPC jsou jednou z mála návazných služeb pro děti z ústavní výchovy nebo z pěstounských rodin, které nabízejí komplexní služby, nejen ubytování, ale také rozvojové aktivity, poradenství, doprovod, praktický nácvik apod. Souhlasím s názorem paní Ševčíkové, že práce s klientem během jednoho roku není dostačující, zvlášť pokud hovoříme o typickém klientovi DPC, který v ústavní výchově strávil mnoho let.

Ubytování nabízejí další služby, jako jsou azylové domy, sociální byty, ubytovny, chráněné bydlení (v případě nějakého postižení). Velký význam a efektivitu však mají různá ambulantní zařízení, poradny – občanské, poradny řešící dluhovou problematiku, krizová centra a také centra sociální rehabilitace, které poskytují činnosti k dosažení samostatnosti, nezávislosti a soběstačnosti osob. Často však mladí lidé končí u systému dávek na úřadu práce a o dalších službách nevědí, stávají se závislí na pomoci státu. Stává se také mnohdy, že dívky po odchodu z DD téměř okamžitě otěhotní a aniž by si zkusily hledat práci, ihned jsou závislé na pomoci druhých a státu.

Některé služby jsou v ČR nerovnoměrně rozmístěny nebo dokonce naprosto chybí. Například Liberecký kraj nemá dostatek sociálních služeb všeho druhu (zvláště ve větších městech tohoto kraje, mimo Liberec) v porovnání s krajem Pardubickým, Středočeským nebo Prahou je to alarmující situace.