Návazné služby pro mladé lidi odcházející z náhradní péče

Oponentní komentář k textu Bc. Terezy Ševčíkové

Bc. Jana Fránová

K příspěvku se vyjadřuji z pohledu poskytovatele sociální služby Domu na půl cesty v Kralupech nad Vltavou. Ten svým klientům slouží od roku 2004 a je provozován Arcidiecézní charitou Praha. V roce 2006 vznikla v objektu další sociální služba Azylový dům pro matky s dětmi.

Dům na půl cesty v Kralupech nad Vltavou slouží mladým lidem ve věku od 18  do 26 let opouštějícím školská zařízení pro výkon ústavní péče a těm, kteří sice neopouští ústavní zařízení, ale jsou v obdobné situaci (absence rodinného a materiálního zázemí). Slouží i pro ty mladé lidi, kteří jsou propuštěni z výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranné léčby a nemají se kam vrátit. Jsme jediné zařízení svého druhu v okrese Mělník a naše kapacita je dostatečná.

V zařízení je pro službu Dům na půl cesty určeno 5 garsonek s příslušenstvím (každá garsonka obsahuje kuchyňský kout s dřezem a elektrickým dvouvařičem, WC, umyvadlo, sprchový kout). Pokoje jsou plně vybaveny nábytkem a lednicí.  Ubytování se poskytuje na dobu zpravidla nepřevyšující jeden rok.

Uživatelé sociální služby Dům na půl cesty mají za pomoci sociálního pracovníka a pracovníků v sociálních službách snadnější cestu nejen k navazování běžných společenských vazeb, ale i k získání psychické stability, patřičné dávky sebedůvěry a víry v sebe samé. Základem sociální práce je akcent na samostatnost klienta, na individuální práci s klientem, citlivý a empatický přístup i vzhledem k nízkému věku klientů a jejich časté citové deprivaci.

Souhlasíme se stanoviskem, že jeden rok je krátká doba na vyrovnání se s handicapem ústavní výchovy, s flustrací a deprivací. Dle našich zkušeností také není možné stanovit ideální délku pobytu, ta je opravdu pro každého z klientů individuální.

Nemyslíme si však, že je potřeba dlouhodobá a nepřetržitá forma podpory tak intenzivní, jako je služba Dům na půl cesty. Jako ideální řešení u většiny klientů se nám jeví možnost odchodu z Domu na půl cesty do návazného zařízení (např. sociální rehabilitace), kde si klient může bezpečně vyzkoušet schopnost žít samostatným způsobem života. I zde je však potřeba dostatečné ambulantní podpory.

Dále by klienti měli mít možnost „selhat“ tak jako jejich mladí vrstevníci. Ve většině selhání mladých dospělých z funkčních rodin dojde  k tomu, že slečna nebo mladík se z pronajatého bytu, ubytovny atd. mohou vrátit zpět do své rodiny. V případě ztráty zaměstnání, třeba i z důvodu neomluvené absence, nebo bydlení, třeba pro stálé spory se spolubydlícími, by tedy i bývalí klienti Domů na půl cesty měli mít možnost návratu do této služby.

Zde mají ale problém ti poskytovatelé služby, kteří jsou financováni z individuálních projektů krajů. Dle metodiky IP Středočeského kraje si poskytovatel nemůže vykázat klienta, kterému poskytne opakovaně službu v témže roce, jako klienta nového, a proto je zde riziko nenaplnění indikátoru – počet podpořených osob.

Co se týče poplatků za službu, 505/2006 Sb., vyhláška, kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách uvádí od začátku roku 2012 možnost úhrady 120 Kč denně celkem včetně provozních nákladů souvisejících s poskytnutím ubytování. Zde bohužel nevidím možnost, jak účinně zapojit klienty do hospodaření s energiemi. I když má služba ve svých pravidlech stanoveno, že klient neplýtvá vodou a elektrickou energií, těžko lze toto kontrolovat, a tak rozumím negativnímu vnímání paušálních plateb pracovníky občanského sdružení Pod křídly.

Myslíme si, že mladí dospělí, kteří k nám přichází z dětských domovů, jsou čím dál tím lépe seznámeni s reálným životem, než tomu bylo dříve. Naproti tomu klienti výchovných ústavů jsou často realitě dost vzdáleni. Možná je jedním z důvodů, proč tomu tak je, větší zájem různých subjektů o vzdělávání a zájmové aktivity dětí z dětských domovů včetně finanční podpory než o děti z výchovných ústavů (veřejností vnímáno: zlobivých, problémových).