Práva dětí

Oponentura k textu Mgr. Strupka

Mgr. Michaela Tetřevová

Autor vymezuje okolnosti, za kterých lze dítě odebrat z biologické rodiny a umístit ho do ústavní výchovy. Připomíná, že se u nás kritéria pro takto závažná rozhodnutí za posledních několik let příliš nezměnila. Státní orgány nesoucí odpovědnost za rozhodnutí o odebrání dítěte z rodiny a jeho následné umístění do ústavní výchovy postupují dle dlouholeté zažité praxe. Evropský soud pro lidská práva a Ústavní soud stále častěji upozorňují, že tato praxe je v rozporu se základními lidskými právy.

Nařízení ústavní výchovy představuje významný zásah do života dítěte. Proto musí být umístění do ústavní výchovy využito pouze v případě, že nebylo možno využít žádného mírnějšího prostředku nápravy. Zde souhlasím s autorem, že základem je především rozvoj a podpora preventivních a sanačních služeb. Právě na tuto oblast by mělo být alokováno nejvíce lidských i finančních zdrojů. Je třeba vyvinout dostatečně provázanou síť služeb pro dítě i celou rodinu.

Zákon za mírnější prostředky nápravy označuje napomenutí, stanovení dohledu, uložení nějakého omezení dítěti či rodiči, omezení rodičovské zodpovědnosti, svěření do výchovy jiné osoby než rodiče (například do péče prarodičů) či svěření dítěte do pěstounské péče. Ani tyto prostředky však samy o sobě neodstraňují samotnou příčinu, pro kterou bylo nápravu třeba zjednat. Měly by být opět doplněny o služby sanační. Soudce rozhodující o nařízení ústavní výchovy by v rámci rozhodování o tom, zda byly vyčerpány mírnější prostředky nápravy, měl proto zvážit i to, zda byly dítěti a jeho rodině takové služby poskytnuty.

Autor se dále věnuje otázce zjišťování názoru dítěte před soudem. Účast dítěte na rozhodování o všech otázkách týkajících se jeho situace je základním právem dítěte, které plyne přímo z Úmluvy o právech dítěte. Toto právo je dále upraveno i ve vnitrostátních předpisech.

I přes legislativní zakotvení v několika právních předpisech je právo účastnit se na rozhodování dětem často upíráno. K otázce výslechu dítěte se proto již vyjadřoval i Ústavní soud, jak autor v závěru stati poukazuje. Ústavní soud výslovně uvedl, že v případě rozhodování o nařízení ústavní výchovy dítěte staršího 12 let neexistuje důvod pro odepření práva dítěte na slyšení přímo před soudem. Naznačená věková hranice se promítla i do návrhu nového občanského zákoníku.

Nechme nyní stranou otázku, zda byla věková hranice stanovena příliš vysoko či nízko. Stanovování jakýchkoli hranic totiž nepomůže řešit ten základní problém, který v České republice panuje, a sice vnímání dítěte jako objektu, nikoli jako subjektu řízení. Dokud nezměníme tento tradiční přístup k dítěti, budeme opětovně čelit kritice mezinárodních orgánů dohlížejících na práva dítěte, jakým je např. Výbor pro práva dítěte OSN. Česká republika může očekávat i další prohraný spor u Evropského soudu pro lidská práva.