Služby pro náhradní rodiny

Oponentní komentář k textu Mgr. Málikové

Mgr. Šárka Bystroňová

Podpůrné služby náhradním rodinám mají smysl

Je opravdu krásné, že myšlenka potřeby pomoci náhradním rodinám je rozšiřována a uváděna do praxe, ale ještě důležitější je, že bude i podpořena zákonem, aby byla realizovatelná. Náhradní rodiče vychovávající přijaté dítě pomoc nejen potřebují, ale budou mít na poskytnutí konkrétních služeb i nárok. Je řada fungujících neziskových organizací, které již nabízejí náhradním rodinám svou pomoc.

V souvislosti s diskusí nad problematikou, zda dítě v různých pobytových zařízeních nemá péči stejnou či dokonce profesionálnější, než by mělo v nově získaných pěstounských rodinách, mě napadá: prožívat dětství v co nejpřirozenějším prostředí neznamená mít kolem sebe tým takzvaných odborníků. Je to především možnost žít v běžném domácím prostředí s chápajícími lidmi, kteří nejsou bezchybní ani neunavitelní. Mohou projevovat své emoce bez toho, aby jim bránila potřeba zachovat se hlavně profesionálně.

V běžné rodině je přirozené, že se někdo rozzlobí, protože mu dojde trpělivost, že si maminka popláče nad opakujícím se „zlobením“ svého dítěte. Kolikrát si rodiče postesknou, že už opravdu neví, co s „ním“. A naopak - dospělákům se tlačí slzy štěstí a dojetí do očí, když jejich dítě poprvé přehraje pracně nacvičenou skladbu na housličky na podiu.

Může tyto emoce stejně hluboce prožívat profesionál, který je možná výborným pedagogem, ale po pracovní době pospíchá domů, aby takto sdílel prožitky se svou rodinou? Není možné poskytnout dětem v ústavních zařízeních tento hluboký a upřímný pocit společného prožívání. Už jen proto, že pracovní doba má svůj začátek a konec.

Jen každodenní přítomnost dítěte v rodině, čtyřiadvacetihodinové soužití, může nabídnout přijatému dítěti možnost zažívat autentické chování dospělého a navázat s ním zdravé co možná nejpevnější pouto.

Na druhou stranu je jasné, že práce pěstouna je náročná, nese s sebou spoustu specifik a pro její zvládnutí je potřeba nabídnout náhradním rodičům pomocnou ruku. Možná ne až ve chvíli akutní potřeby, ale raději v období, kdy ještě rodič vše hravě zvládá. Připravenost na možné krizové situace je prvním předpokladem k jejich zvládnutí.

Přijmout dítě. Mnohé z nás to napadlo. Kolik je ale těch, kteří přešli od nápadu a myšlenky k činu, byli ochotni nabídnout nejen sebe, čas, vlastní domov, lásku, ale i slevit ze svého pohodlí, zapojit své blízké či vzdát se dosavadního zajetého způsobu života. Není úplně běžné otevřít svou náruč někomu zvenčí, nabídnout mu své soukromí, domov, síly, úzký rodinný kruh a volný čas.

Takové rozhodnutí si přeci zaslouží nejen (alespoň občasný) společenský obdiv, ale trvalé „hýčkání“. Projev díku za službu společnosti přinejmenším poskytnutím nabídky různých podpůrných služeb a péče tak, aby byli lidé schopni dál práci pěstouna vykonávat.

Kde jinde může člověk načerpat síly, než ve společnosti těch, kteří mu rozumí, zajímají se o něj samotného i o to, co prožívá. Nabídnou mu pomoc, radu, ujištění, že to, co dělá, má smysl. A právě tak by měla vypadat nabídka pomoci náhradním rodinám. Pochopení, pomoc, možnost odpočinku.

A že bude málo pěstounů? Nehledejme „superrodiče“. Oceňme zájem lidí s běžnými rodičovskými kompetencemi, kteří smí být unavení, naštvaní i omylní. Tito lidé se pak nebudou ostýchat přijmout nabídku pomoci a odpočinku.

Právě pro ně připravují jednotlivé neziskové organizace vzdělávací programy, víkendové pobyty, odlehčovací pobyty pro děti, službu doprovázení, kluby s možností sdílení, supervize, poradenství nebo třeba přípravné programy pro děti opouštějící náhradní rodiny.