Služby pro náhradní rodiny

Oponentní komentář k textu Arie Farnam

Vladimíra Weinlichová, DiS.

Arie Farnam vyjadřuje svoji osobní zkušenost s problematikou náhradní rodinné péče. Tato zkušenost bude asi u většiny pěstounů nebo adoptivních rodičů podobná. Od první myšlenky, po závazné rozhodnutí přijmout a vychovat „cizí“ dítě. Od prvních kroků na úřad s nejistotou a obavami, jednání s  úředníky, zmatek v nově načerpaných informacích, paragrafech, požadavcích. Většina náhradních rodičů prošla přípravou, někdy se jednalo o témata, která účastníky oslovila, ne všechny informace byly přínosné, některá cvičení a hry ne pro každého příjemné. Po přečtení článku si každý zkušený pěstoun (osvojitel) s nostalgií vzpomene na první pocit, kdy zazvonil telefon, a po dlouhém čekání bylo rozhodnuto – máme dítě.  Rodiče rádi vzpomínají na dojmy z prvního setkání v kojeneckém ústavu, dětském domově. Na náročné první dny, týdny a měsíce, kdy se život celé rodiny převrátil vzhůru nohama.

Dále autorka uvádí vyčerpávající přehled služeb, které poskytují některé neziskové organizace. V dostupnosti a potřebě služeb pro náhradní rodiny se zkušenosti jednotlivých náhradních rodičů budou velmi lišit. Služby neziskových organizací nejsou přístupné ve všech regionech, pěstouni nemají možnost výběru.  Na adoptivní rodiče se v tomto ohledu, tedy v možnosti využít služby, zapomíná úplně. Po dlouhém procesu prověřování, přípravy a kontrolování, končí péče sociálních pracovnic úřadů v momentě, kdy je pravomocný rozsudek o osvojení dítěte.  Myslím, že je třeba se zaměřit na dostupnost služeb pro každého s ohledem na jeho požadavky. Komplexní síť služeb v České republice není vybudována, pracovnice kompetentních úřadů nemohou při pracovní vytíženosti vše obsáhnout. Ideálním řešením by byla propojená spolupráce úřadů a neziskových organizací, tak jak to funguje v zahraničí.

Často se  při setkávání s náhradními rodiči setkávám s nedůvěrou v instituce. Někteří mají špatné zkušenosti, kdy zažili nezájem a nebyli podpořeni při řešení pro ně důležitého problému. Někteří se bojí zásahu do svého soukromí, nebo mají pocit, že případné těžkosti s dítětem jsou jen na jejich bedrech a případný neúspěch vnímají jako své selhání. Jak uvádí autorka článku, velmi často se stává, že služby pěstoun vyhledává až v případě, kdy je zoufalý, kdy všechno selhalo.

Z praxe mohu doplnit o jaké služby je zájem samotných pěstounů, popř. osvojitelů:

• respitní služby:  jedná se jednak  o respitní služby pro pěstouny, osvojitele, ale také se ukázala potřeba odlehčovací služby pro prarodiče, kteří mají děti v pěstounské péči příbuzenské.

• asistovaný kontakt :  styk dítěte s jeho biologickou rodinou je velmi zátěžová situace pro dítě samotné, ale i pro pečující osoby. Myslím, že odborné zvládnutí asistovaného kontaktu může předejít závažným problémům v dalším vývoji dítěte.

• svépomocná setkávání rodičů : preference neformálních setkání, s možností využít programu pro děti, nasycena potřeba odpočinout si, sdílet stejné problémy, navzájem se podpořit.

• doučování : pojaté jako terénní služba, především opět pro příbuzenskou pěstounskou péči.

• pomoc při jednání na úřadech , soudech, vyřizování administrativních záležitostí, pomoc při řešení finanční situace : zde je dobré využít zkušenosti při podávání žádostí o granty, podpůrné programy.