Zájem dítěte

Oponentura textu Mgr. M. Šimáčka: Nerovné příležitosti dětí z vyloučených lokalit

Mgr. Šárka Vlková

S textem pana Šimáčka v zásadě souhlasím, mluví o nutnosti propojení veřejných a neziskových organizací, sladění jejich postupu při řešení natolik komplexního problému, jakým je sociální vyloučení. Romské sociálně vyloučené lokality existují, s pomocí dobře plánované podpory jejich obyvatel však lze mnohé jejich obtíže překonat.

Změna v přístupu k životní úrovni obyvatel sociálně vyloučených lokalit však nutně musí být systémová a dlouhodobá. Pan Šimáček o ní ve své stati hovoří – je to systémová změna ve vzdělávání pro děti v předškolním a školním věku a trvalá podpora rodiny jako funkční jednotky ve své existenci.

Jako zástupce neziskové organizace, která tímto směrem plánuje své programy pro podporu sociálně vyloučených osob, musím zdůraznit, že je velice důležité tyto činnosti plánovat s podporou jak dané komunity, tak i obce, která by měla cítit zodpovědnost ke všem svým občanům a prosazovat rozvoj obce a aktivit v této obci s ohledem na bio-psycho-sociální rozvoj obyvatel.

Nezastírám, ani nezlehčuji, že v sociálně vyloučených lokalitách se kumulují jevy, které by se mimo tuto komunitu daly považovat za patologické. Toto je podle mě cyklický problém. Systematické vyloučení osob z veřejného života v běžné formě vytváří alternativní strategie k řešení životních situací a zároveň v tomto prostředí vyrůstá další generace, která tyto alternativní strategie vnímá jako normu. Jak pan Šimáček říká, je to mj. automatické přijetí speciálního vzdělávání jako běžné pro děti z daných oblastí nebo natolik dlouhodobá nezaměstnanost, že již dorůstá první dospělá generace, která nezná svoje rodiče zaměstnané.

Provázaný systém si představuji podobně jako pan Šimáček. Fungující státní a samosprávné instituce s dostatkem času na podporu potřebným a propojenost podpory s neziskovými organizacemi a dalšími veřejnými subjekty – policií, školou a poradenskými zařízeními.  Návrhy Ministerstva práce a sociálních věcí ve mně také vyvolávají tiché nadšení, že se blížíme reálné transformaci pobytových zařízení a propojení služeb pro větší efektivitu podpory osob v obtížné životní situaci. Chtěla bych také podotknout, že tyto změny jsou nutné na úrovni legislativní a faktické, tedy aby provázané instituce měly možnost získávat od sebe navzájem informace a kontrolovat činnost navzájem.

V tuto chvíli se bavíme především o tom, jak podpořit osoby žijící v sociálně vyloučených lokalitách směrem k integraci. Otázkou zůstává celkové chování společnosti - jak se bude chovat k těmto osobám a zda lze integrovat osoby žijící v sociálně vyloučené lokalitě do společnosti, která tuto izolaci schvaluje a svou segregační podstatou jí i vyhovuje.