Role spolupracujících subjektů při ochraně ohrožených dětí Oponentní komentář k textu Mgr. Martina Hofmana Mgr. Markéta Charvátová První, co mne napadlo, když jsem si přečetla téma - Role spolupracujících subjektů při ochraně ohrožených dětí - bylo, že tou nejstěžejnější rolí spolupracujících subjektů je, aby spolupracujícími byly.  Přestože vnímám v této oblasti posun k lepšímu, jistá uzavřenost či rigidita některých subjektů jako celku, ba také neodbornost a neochota jednotlivých pracovníků na sobě pracovat a kontinuálně se vzdělávat, je stále zjevná.  V podstatě s výstupy, které nabízí Mgr. Hofman v závěru, nelze nesouhlasit. Kámen úrazu skutečně také vnímám ve spolupráci pracovníků OSPOD s dalšími subjekty. Jak zmiňuje autor textu, nereálná očekávání, delegování problému na NNO nebo pasivita v přístupu k řešení situace či nepříliš efektivní restriktivní opatření, nedostatečná metodická a supervizní podpora vykreslují poněkud nemilý obraz pracovníků OSPOD v očích odborníků, široké veřejnosti, ale i samotných klientů. Nic však není černobílé, a proto je také důležité slyšet výtky z druhého břehu – od pracovníků OSPOD, které jsou dle mého názoru nezanedbatelné a do jisté míry mohou samotnou spolupráci brzdit. Výhrady bychom našli zejména vůči neziskovým či příspěvkovým organizacím poskytujícím sociální služby. Finanční nestabilita organizací, problém s dlouhodobou udržitelností projektů, vznikání nových inovativních projektů za účelem nezkrachovat namísto udržování, zkvalitňování a prohlubování stávajících fungujících věcí. Fluktuace zaměstnanců, která často znemožňuje dlouhodobě sanovat rodinu jedním pracovníkem, jenž by si vytvořil ke klientovi vztah, a v neposlední řadě tlak donátorů, ministerských, městských či krajských úředníků na kvantitu, nikoli kvalitu odvedených služeb. Možná bychom toho našli mnohem víc a také bychom asi skončili u seznamu precizně vymyšlených výmluv a dokonale vybudovaných bariér proti spolupráci, tak jak se tomu v praxi trochu děje. Zmiňuji to právě proto, že TUDY cesta nevede. Naštěstí, alespoň mojí optikou, je tu čím dále více příznivců otevřenější strategie pomoci ohroženým rodinám. Začíná se mluvit o multidisciplinární spolupráci, nabízí se kurzy či semináře Case managementu nebo vznikají manuály, jak vést případové konference. V tuto chvíli ani není tak důležité, které pojmenování nejlépe vystihuje obsah, podstatné je, že společným jmenovatelem jest za prvé: společná vize a hodnoty. Tedy, že zájem dítěte je nadřazen nad všemi ostatními zájmy (tak jak se můžeme dočíst v Úmluvě o právech dítěte).  A za druhé: ona tolik potřebná spolupráce. Zde je potřeba vyzdvihnout, že jde o spolupráci nejen odborníků, ale zejména rodičů, potažmo celého rodinného systému.  Je tak nezbytné, aby rodina o spolupráci stála a byla motivovaná. A zde je klíčový moment. Všechny zúčastněné strany, spolupracující odborníci musí bezodkladně táhnout za jeden provaz. V praxi se dozvíte, že na mnohých pracovištích OSPOD, v neziskových organizacích, ale i státních institucích, které mají co do činění s diskutovanou tématikou, již tyto metody praktikují. V mnohých případech úspěšně. Ale jak se lidově říká, když dva lidé dělají totéž, není to totéž. Rozdíly ve vnímání priorit, formě a obsahu spolupráce jednotlivých subjektů při ochraně ohrožených dětí jsou markantní.  Sanace rodin by měla být dle mého názoru naprosto nedílnou a automatickou součástí sociální politiky krajů či měst, v jejichž zájmu by mělo být podpořit fungování rodiny tak, aby dítě mohlo vyrůstat bezpečně ve svém domově. Tvrzení Mgr. Hofmana, že je potřeba vytvořit institucionalizovaně zakotvenou formu zpětnovazebné spolupráce pracovníků OSPOD s dalšími subjekty a podporovat ve službách rodinnou terapii, tedy velmi kvituji. Mgr. Markéta Charvátová V současné době je autorka na rodičovské dovolené. Předtím pracovala 6 let v o. s. Ratolest Brno jako sociální pracovnice, z toho 4 roky jako vedoucí Sociálně aktivizačního programu pro rodiny s dětmi. Zodpovídala za komplexní podpůrný program pro rodiny s dětmi nacházející se v krizové životní situaci, jehož hlavním cílem je sanace rodiny, tedy zmírnění či eliminování příčiny ohrožení dítěte tak, aby mohlo vyrůstat se svými rodiči v bezpečném domově.