VYJÁDŘENÍ redakční rady k pozastavení činnosti
Vážení čtenáři,
Redakční rada webových stránek Čí je dítě? se po čtyřech letech jejich provozu rozhodla o pozastavení činnosti k 31.8.2015. Pokud by se v budoucnosti opět objevila příležitost či výzva, jak prostřednictvím tohoto portálu podpořit změny
v systému péče o ohrožené děti a jejich rodiny, znovu se Vám ozveme. Všem stávajícím i nově vzniklým subjektům, které se angažují v zájmu ochrany práv dítěte, v zajmu vyšší podpory ohrožených rodin, v rozvoji a podpoře pěstounské péče, jakož i v zajmu zvyšování kvality poskytování péče ústavní, přejeme mnoho úspěchů.
Vám, našim uživatelům, děkujeme za dlouhodobou přízeň.
Za redakční radu Čí je dítě?
Mgr. Petr Najman/koordinátor
ROZHOVOR s Mgr. Kateřinou Šlesingerovou z Ministerstva práce a sociálních věcí
Dosavadní činnost portálu Čí je dítě? uzavíráme rozhovorem s ředitelkou odboru ochrany práv dětí Ministerstva práce a sociálních věcí, Mgr. Kateřinou Šlesingerovou, která v něm například shrnuje, na čem resort v současné době pracuje a jaké má priority pro následující roky v oblasti sociálně-právní ochrany dětí.
Co z vašeho pohledu nastartovala novela zákona o sociální ochraně dětí?
Novela byla jen jedním krokem transformace systému. Přispěla zejména k vyjasnění role OSPOD v tom, že stanovila povinnost používat základní nástroje sociální práce, jako jsou individuální plánování a případové konference a podobně. Novela také stanovila povinnost jak pro orgány sociálně-právní ochrany, tak pro některé pověřené osoby řídit se standardy kvality.
Dalším velkým krokem bylo zpřesnění činnosti zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a posílení oblasti náhradní rodinné péče, kde došlo ke změnám odměňování pěstounů a k nastavení podmínek pro činnost podpůrných služeb. To přispělo k rozvoji služeb v oblasti náhradní rodinné péče. Díky nově nastaveným podmínkám pro výkon pěstounské péče na přechodnou dobu byla tato forma péče v praxi nastartována, byť legislativně byla již upravena od roku 2006. Zatímco v roce 2012 jsme měli okolo 30 rodin, které dělaly pěstounskou péči na přechodnou dobu, tak dnes je to už téměř 420 rodin, které pravidelně přijímají děti a předávají je po několika měsících dál.
Co MPSV může dělat pro to, aby se zvyšovaly počty osob, které chtějí působit jako pěstouni na přechodnou dobu?
V současné době z terénu zaznívá, že je třeba především hledat pěstouny dlouhodobé. Přestože stále není dostatek přechodných pěstounů, je důležité soustředit se na hledání i takových zájemců, kteří by byli ochotni přijmout vůči dítěti závazek dlouhodobější, kteří budou připraveni vychovávat dítě celé jeho dětství nebo se o něj starat několik let a pak ho předat zpátky do původní rodiny. Pěstouny potřebujeme a myslíme si, že by každý kraj měl mít svoji dlouhodobou trvalou strategii na oslovování zájemců jak o přechodnou, tak dlouhodobou péči. Je potřeba zaměřit se na oslovování takových zájemců, kteří budou připraveni přijmout děti, které to potřebují. Zkráceně nehledat lidi, kteří přijmou modrookou blonďatou holčičku rodičů vysokoškoláků, když potřebujeme najít rodiny pro děti s úplně jinou charakteristikou – sourozenecké skupiny, děti, které zažily týrání nebo mají nějaké zdravotní obtíže apod.
V různých kritikách systému péče pěstounů na přechodnou dobu zaznívá, že právě kvůli nim ubývají zájemci o dlouhodobou pěstounskou péči. Je to něco, co může ze své pozice MPSV ovlivnit, a případně jak?
V současné době finanční ohodnocení pěstounské péče zohledňuje zdravotní stav dítěte nebo to, zda pěstouni přijímají dítě na přechodnou péči, nebo na dlouhodobou, ale to samozřejmě nejsou jediná kritéria, která zohledňují náročnost péče o dítě. Byli bychom rádi, kdyby to bylo možné více individualizovat, a to nejen služby pro pěstounské rodiny, a požadavky na pěstouny, ale i finanční ohodnocení. Právě proto, aby bylo možné zohlednit, že třeba péče o třináctiletého puberťáka, který prošel více ústavními zařízeními a má výchovné problémy, je odlišná od péče o tříletého chlapce, kterému zemřeli příbuzní. V současné době se k oběma typům péče přistupuje stejně.
Jaké jsou vaše poznatky ze zavádění standardů do praxe? Je něco, co se daří z vašeho pohledu opravdu úspěšně, co přináší tato konkrétní práce?
Mám velkou radost, že se mi zatím zdá, že se naplňují má očekávání, která jsem od standardů měla, a to v tom smyslu, že je možné zaměřovat se na kvalitu. Do současné doby jsme mohli sledovat a kontrolovat spíše formální kritéria. Teď je možné porovnávat kvalitu standardů. Jsou stanovena kritéria, která určují, co se za kvalitu považuje a co by měli poskytovatelé nebo OSPOD splňovat a kdy se dá hovořit o tom, že skutečně pracují kvalitně, přičemž samozřejmě nejdůležitější je, jaký dopad má dané kritérium na individuální práci s klienty.
Mění se něco ve službách pro ohrožené rodiny ve smyslu návazných služeb, které OSPOD může využívat? Nebo plánujete nějaké změny?
Určitě bychom byli rádi, kdyby OSPOD měl širší paletu služeb, které může využívat. To je dost rozdílné podle místa. Samozřejmě jsou lokality, kde je služeb více, a jsou místa, kde je náročnější je zajistit. My jsme měli možnost v rámci našeho individuálního projektu v několika pilotních krajích zkoušet síťování a realizaci služeb na základě individuálních potřeb konkrétních dětí. Z našich poznatků a současně i z analýz, které jsme si nechali zpracovat, vyplývá, že nám chybí jednak služby preventivní, služby, které pomáhají rodičům s jejich běžnými záležitostmi v jejich životě. S tím, když si neví rady, jak zvládat běžné úkony péče o dítě, péči o domácnost a podobně. Zároveň v systému obecně chybí takové ty specializované služby pro děti s hodně specifickými potřebami nebo pro děti, které mají více potřeb dohromady.
Zmínila jste projekt, který ministerstvo realizovalo a v tuto chvíli dobíhá a do konce roku bude ukončen. Jaké jsou ještě další, kromě tedy služeb, o kterých jste mluvila, výstupy? Můžete některé zmínit?
Projekt měl hodně aktivit a z každé je konkrétní výstup. Některé už jsou v praxi předané, například manuály ke standardům, které měly pomoci OSPOD a pověřeným osobám porozumět smyslu standardů a zavést je do praxe. Také vznikly manuály, jak tvořit individuální plány a vyhodnocovat situaci dítěte. Další velké aktivity stále ještě běží, ale už finišují a směřují k nějakému závěru. Jednu už jsem zmínila, to byla aktivita k síťování služeb a sestavování individuálních služeb pro děti. Ta byla pro nás hodně užitečná. V praxi si tak OSPODy díky této aktivitě mohly vyzkoušet něco nového. Pracovníci OSPOD mohli ovlivňovat, jaké služby pro děti objednají, protože nebyli limitovaní stávající nabídkou, nebyli limitovaní ani cenou nové služby. Některé obce i na základě toho začaly plánovat, jak by takové služby mohly udržet po skončení projektu, což nám přijde jako velmi užitečné. Další velkou aktivitou byla ta v náhradní rodinné péči, kde jsme zadaptovali jeden zahraniční model–PRIDE, který komplexně pojímá celý proces náhradní péče od toho, kdy se vyhodnocují potřeby dětí, pro které je třeba najít rodiče, přes získávání zájemců, jejich přípravu a posuzování až po jejich podporu při poskytování náhradní rodinné péče. V rámci tohoto projektu byla odzkoušena zejména část příprav, v návazném projektu pak budou zadaptovány další části. Vyzkoušeli jsme i některé netradiční nebo méně známé metody práce. Dělali jsme rodinné konference, což je metoda, kterou považujeme za velmi silnou a nezvyklou. Spočívá v tom, že do hledání řešení se co nejvíce zapojují lidi, kterých se problém týká. Nositelem řešení situace ohroženého dítěte je zejména rodina, další příbuzní, známí a širší komunita, a odborníci ustupují do pozadí. Ukazuje se, že tato metoda je velmi úspěšná. Je patrné, že řešení, které ty rodiny hledají a nacházejí, snáze přijímají a jsou motivované ho realizovat. Aktivizují širší okolí dítěte k nabídce a realizaci pomoci. Řešení bývá efektivní, pro dítě často citlivější a mimochodem také zpravidla méně nákladné, než kdyby bylo třeba zasáhnout z úrovně odborníků.
Ministerstvo chystá další návazný projekt, čeho se týká, co o něm můžete zmínit?
Na základě zkušeností, které máme ze stávajícího projektu, a na základě podnětů z praxe jsme se snažili naplánovat aktivity, které by směřovaly k systémovým změnám. Chceme pokračovat v aktivitách podporujících síťování služeb, budeme podporovat jednotlivé OSPODy v tom, aby samy uměly mapovat, jaké služby mohou využívat, a v případě, že vytipují nějakou oblast, která zatím není pokrytá, tak hledat cesty, jak např. podpořit nějaké poskytovatele, aby začali nabízet služby v dané oblasti a uměli si najít zdroje financování potřebných služeb a podobně. Další, u čeho vnímáme, že je potřeba systémově nastavit, je celoživotní vzdělávání pracovníků, kteří působí v oblasti sociálně-právní ochrany. Potřebujeme stanovit, jaká očekávání máme od pracovníků, kteří mají v této oblasti působit, a jak mohou získat potřebné znalosti a dovednosti v rámci celoživotního vzdělávání. Další aktivita je monitoring systému, a to jak ve smyslu sledování statistických výstupů, tak ve smyslu sledování kvality z pohledu naplnění potřeb dítěte. Také chceme hodnotit, zda zdroje, které vkládáme do systému, jsou efektivně využívány a přinášejí efekt, který od nich očekáváme, a také zda dítě, které se do systému dostává, získává adekvátní pomoc přiměřenou jeho situaci. Poslední odbornou aktivitou je oblast náhradní rodinná péče, kde bychom se zejména chtěli podívat na proces zprostředkování, chceme se zaměřit na to, abychom stanovili, jaké předpoklady mají splňovat zájemci o náhradní rodinnou péči, a odzkoušet, jakým způsobem tato kritéria ověřovat. Jak zjišťovat, že daní zájemci jsou připraveni přijmout dítě a poskytnout mu odpovídající péči. Chtěli bychom se také věnovat vzdělávání náhradních rodičů, ať už přípravě nebo následnému vzdělávání pro pěstouny, a stanovit kritéria, jak má takové vzdělání vypadat, aby bylo kvalitní.
Na portálu cijedite.cz jsme se také věnovali nástrojům prevence. Jedním z pilířů prevence
v zahraniční praxi je škola. Zajímal by nás tedy váš názor na roli školy ve včasném rozpoznání rizika ohrožení daného dítěte.
Nejenom u nás, ale celosvětově je velmi obtížné zaznamenat signály ohrožení dítěte. Spousta ohrožených dětí, dětí týraných i zneužívaných systému uniká, protože to špatné jednání se děje někde v soukromí a nikdo o tom neví. O to důležitější je, aby všichni, kteří mají nějakou možnost se s dítětem setkat, ať už jsou to třeba školy nebo školky, lékaři nebo kdokoliv jiný z veřejnosti, kdo přichází do styku s dětmi, uměli rozpoznat signály, které mohou znamenat to, že je dítě nějak ohroženo, že s ním není dobře zacházeno. Zejména učitelé, kteří přicházejí s dětmi do styku denně, spoustu věcí zaznamenávají. Myslím si, že situace se určitě zlepšuje, že obecně stoupá povědomí toho, jak se chová týrané, zneužívané dítě. Vnímám, že citlivost na možné známky špatného zacházení s dětmi roste, ale vždy bude na čem dál pracovat a co zlepšovat. Samozřejmě by bylo dobré začlenit toto téma do vzdělávání pedagogů. Vím, že spousta organizací a institucí se snaží vzdělávat zájemce i z řad pedagogické veřejnosti v tom, jak rozpoznat dítě v ohrožení, jaké jsou jejich povinnosti a co mají dělat v případě, že zaznamenají, že s dítětem není něco v pořádku. Samozřejmě si uvědomuji, že je také potřeba ještě pracovat na zlepšení systému ochrany dítěte po oznámení jakéhokoliv podnětu naznačujícího jeho ohrožení. Samozřejmě, že pokud se někdo dozví o jednání, které hraničí s trestným činem, tak trestní zákoník stanoví povinnost toto jednání oznámit orgánům činným v trestním řízení, zároveň má každý právo upozornit OSPOD, a ti, kteří pracují s dětmi jako pedagogové a zdravotníci, by si měli na základě své profese ještě více uvědomovat svou odpovědnost vůči dítěti a jednat. Na orgánech sociálně-právní ochrany je pak zajistit bezpečnost dítěte a na orgánech činných v trestním řízení je oznámení prověřit.
Můžete nám říct, na čem teď v tuto chvíli ministerstvo pracuje, případně jaké má priority pro příští dva roky, než skončí současné volební období?
Pořád nám přetrvávají nedostatky systému, za které jsme dlouhodobě kritizovaní. Příliš zdrojů systému jde do zajištění ústavní péče o děti. My bychom byli rádi, kdybychom mohli posílit preventivní nástroje, aby děti mohly zůstávat ve svých rodinách, aby nebyly odebírány, a jsou-li již odebrány, tak aby jejich pobyt mimo rodinu byl co nejkratší a pokud možno také v rodinném prostředí, např. u pěstounů nebo v rámci širší rodiny.
Dalším limitem je, že jsme stále ještě jednou z mála zemí, kde odpovědnost za péči o ohrožené děti má několik resortů. Je to pozůstatek komunistického pojetí, že je systém roztříštěn mezi Ministerstvo práce a sociálních věcí, Ministerstvo zdravotnictví a Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Myslíme si, že sjednocení by umožnilo efektivnější řízení a efektivnější využívání zdrojů, které
v systému jsou, ale zejména by umožnilo lépe reagovat na to, co dítě skutečně potřebuje. Systém je složitý a komplikovaný, až se v něm dítě ztrácí. Přitom dítě má komplexní potřeby a je důležité, abychom na všechny nějak reagovali. To, co trápí mě osobně, je , že stále máme děti v kojeneckých ústavech. Myslím si, že zejména malé děti by neměly být umisťovány do ústavů, protože v tom věku se na nich ústavní péče projevuje úplně nejvíc a následky, které si ponesou, jsou bohužel celoživotní. Potřebujeme nastavit podmínky, za nichž by bylo ve výjimečných případech možné umístit malé dítě do ústavní péče, v ostatních případech by bylo třeba využívat rodinnou péči.
Ministerstvo proto pokračuje ve spolupráci s dalšími dotčenými resorty na přípravách k novému zákonu, který by měl pokračovat v procesu transformace, měl by naplňovat některé úkoly, které už vláda přijala, když přijala Národní strategii ochrany práv dětí.
Další důležitou věcí je pro mě posílení postavení dětí. Uvědomuji si, že málo myslíme na to, jak aktivně zapojovat děti do rozhodování, která se jich týkají. To samozřejmě neznamená, že děti dostanou, co chtějí, ale abychom mohli skutečně zodpovědně rozhodovat o dětech, musíme je více poslouchat, vnímat, co oni chtějí, a skutečně brát vážně, že to, co prožívají, je důležité a že potřebují znát, co se s nimi děje, proč se to s nimi děje a co se s nimi bude dít dál.
Další důležitou oblastí je péče o děti, které mají specifické potřeby, ať už dané jejich zdravotním stavem nebo nějakým jiným znevýhodněním nebo třeba tím, že žijí v sociálně vyloučené lokalitě. Myslím, že stále ještě potřebujeme zlepšit nabídku služeb pro tyto děti, tak abychom uměli nějak vyrovnat jejich příležitosti, a umožnili jim tak realizovat svá práva a rozvíjet se.
Jaká je role krajů v rámci transformace sytému péče o ohrožené děti, v čem vám mohou pomoci?
Kraje jsou klíčové, protože disponují důležitými nástroji v oblasti ochrany práv dětí. Jsou zřizovatelem ústavních zařízení péče o děti a dalších služeb, mají klíčovou roli v plánování sociálních služeb a v oblasti sociálně-právní ochrany dítěte. Kromě metodické role vůči orgánům sociálně-právní ochrany na obcích jsou klíčovým článkem v procesu zprostředkování náhradní rodinné péče. My jsme s kraji v pravidelné komunikaci, spolupracujeme s nimi na řešení aktuálních otázek péče o ohrožené děti (například teď je to aktuálně situace dětí cizinců cestujících bez doprovodu). Kraje jsou také našimi partnery v realizaci systémového projektu, některé se zapojily do pilotního odzkoušení jednotlivých aktivit.
Ministerstvo v tuto chvíli realizuje kampaň, která by měla nějak zlepšit porozumění odborné veřejnosti, na jakých principech stojí transformace. Řeknete nám závěrem pár slov, jak bude dál vypadat komunikace ministerstva v této oblasti? Tak aby i širší veřejnost dobře rozuměla tomu, o čem budou probíhající změny v systému. Co jsou vaše priority?
Kampaň se jmenuje Právo na dětství a probíhá různými formami. Od toho, že vydáváme různé informační materiály k jednotlivým tématům souvisejícím s ochranou práv dětí, po spoty, výstavy a podobně. Ale komunikujeme samozřejmě i v rámci dalších projektů realizovaných MPSV. Při naší běžné činnosti samozřejmě komunikujeme s pracovníky OSPOD, s pracovníky dalších resortů, se kterými spolupracujeme, a s odbornou veřejností. V rámci komunikace v médiích se samozřejmě i širší veřejnost dozvídá o tom, co MPSV v oblasti ochrany práv dětí prosazuje. Samozřejmě všechny zásadní kroky, které chystáme, jsou konzultovány s českými odborníky, s lidmi, kteří znají naše prostředí a rozumí tomu, co je možné u nás aplikovat a co ne.
Zároveň je samozřejmé, že jako v každé jiné oblasti lidské činnosti je rozumné se podívat, jestli už někde jinde nevymysleli něco, co by nám pomohlo, co by nás mohlo inspirovat a kde bychom nebyli zbytečně vedeni do slepých uliček, ale mohli třeba navázat na to, co se již v zahraničí děje. Proto jsme nechali zpracovat některé srovnávací studie, které se zaměřují na okolní evropské země a porovnávají konkrétní systémy a jejich jednotlivé prvky. Výstupy studií jsou podnětné a pro nás jsou podkladem jak pro případné legislativní změny, tak pro přípravu návazného projektu, ale samozřejmě i pro naši běžnou metodickou činnost.
Všechny tyto studie a výzkumy jsou veřejnosti k dispozici na stránkách www.pravonadetstvi.cz