Návazné služby pro mladé lidi odcházející z náhradní péče

Oponentní komentář k textu PhDr. Pavla Pěnkavy

Mgr. Ilona Chalupníková

Práce v zařízeních ústavní výchovy je stále náročnější, chceme-li dosáhnout, aby děti změnily původní  hyerarchii hodnot, opustily společností netolerované chování a vytvořily si reálné představy o své budoucnosti. Je třeba naučit je reagovat na obtíže a překážky, se kterými musí v životě počítat, pomáhat jim formulovat jejich perspektivy, sny a plány tak, aby byly reálné. Na dosažení těchto cílů se zaměřuje tým pracovníků doprovázejících dítě v ústavním zařízení. Zajišťuje mu komplexní individuální přístup, který mu umožňuje i po opuštění ústavu využít jeho potenciálu ve vzdělávání, profesním uplatnění, v osobním a společenském životě. Poslední rok v zařízení je pro dítě jedním z nejzávažnějších období.

Dítě se zajímá, kdy mu skončí ústavní výchova, prožívá strach ze ztráty bezpečí a opory,  pociťuje bezradnost z nejasné budoucnosti. Úlohou pracovníků ústavu je spolupracovat s institucemi následné péče, kurátory, pracovníky OSPOD, seznámit dítě s možnostmi, které po opuštění ústavu má, zvlášť když jeho návrat k rodině není možný.

Úloha kurátora pro mládež a sociálního kurátora v přechodném období má pro klienta velký význam, neboť se přímo účastní hledání nejlepšího reálného řešení situace dítěte. Je nutné, aby se kurátor, oslovený ústavem ke spolupráci, kontaktoval s klientem v dostatečném časovém předstihu před jeho odchodem, aby spolupracoval se členy doprovázejícího týmu dítěte, především s jeho klíčovým pracovníkem, ke kterému má klient největší důvěru. Včasný kontakt kurátora s ústavem i samotným klientem je důležitý nejen při vytváření jeho reálného obrazu o budoucnosti, ale i pro vytvoření časové rezervy pro vyřízení  nezbytných právních úkonů, které jsou s odchodem klienta spojeny. Celou situaci dítěte je možné úspěšně řešit  prostřednictvím  nového nástroje, a tím je případová konference. Za spoluúčasti klienta stanoví cíle a opatření potřebné k jeho podpoře po opuštění péče. Aktivizuje ho a umožní mu první kontakt se sociálním kurátorem. Klient by se měl seznámit s jeho úlohou v jeho budoucím životě a sám se rozhodnout, zda ji přijme.

S pomocí druhých, kteří se podílejí na následné péči, na něž se může spolehnout, nevidí už svou budoucnost tak beznadějně, je schopen uvažovat o svém profesním zaměření, o tom, jak si uspořádá svůj osobní život. Spíš než k osamocení se přiklání k pozitivním životním hodnotám.

Dětem opouštějícím ústavní zařízení je  přisuzováno stigma, které jim ztěžuje integraci do společnosti při hledání bydlení, práce, partnera. Přestože části společnosti stále ještě chybí tolerance, existují na ústavních zařízeních nezávislé, ale spolupracující poradenské instituce, poradenská centra, nestátní organizace, občanská sdružení, které se kontaktují s dítětem už za jeho pobytu v ústavu a plní významnou úlohu v jeho přípravě na další život. Pomáhají mu zvlášť v obtížném období po opuštění ústavu, spolupracují  s pracovníky ústavu, kurátorem, pracovníky OSPOD i s rodinami klientů.

Jejich zřizování však často naráží na nepochopení zodpovědných orgánů, nedostatek finančních prostředků, ale i na nedostatek obětavých, empatických, profesionálně vybavených lidí, kteří by dokázali mladé lidi opouštějící ústav dovést až k jejich úplnému osamostatnění a k plnohodnotnému životu.

Práce sociálního kurátora  by měla mít významné  místo v systému péče o ohrožené děti. Kurátor by měl ze své pozice usilovat o zlepšení koordinace postupů všech zainteresovaných orgánů a institucí, o vyjasnění jejich vzájemných kompetencí při řešení problematiky dětí opouštějících  ústavní péči.