Pěstounská péče

Zachování přirozených rodinných vztahů a vazeb dítěte

PhDr. Eva Rotreklová

Probíhající reforma systému péče o ohrožené děti s sebou přináší řadu témat, která pro naplnění vize celého reformního procesu mají zcela zásadní význam.

Dle našeho názoru je jedním z nich téma zachování přirozených rodinných vztahů a vazeb dítěte, které je dočasně nebo dlouhodobě odděleno od svých rodičů a sourozenců, tedy u dítěte umístěného v institucionální výchově nebo v pěstounské péči. Z dosavadní praxe je zřejmé, že nejde jen o nutnou změnu metodických postupů, ale že tu jde především o koncepční změnu a porozumění situaci ohroženého dítěte a jeho rodiny. Omezení kontaktů dítěte s blízkými osobami, případně i jejich přerušení, představuje pro dítě závažná ohrožení v jeho psychosociálním vývoji. S důsledky se pak dítě vyrovnává velmi obtížně, mnohdy jsou důsledky nevratné, komplikují proces dospívaní, přijetí pozitivní osobní identity a znemožňují sociální začlenění v dospělosti. Tím se praxe v České republice odlišuje od situace v evropském prostředí, která je již řadu let založena na respektu a ochraně vrozených rodinných vztahů a vazeb.

Při spolupráci se zahraničními odborníky a institucemi si stále více uvědomujeme tuto nepříznivou situaci, kterou potvrzují mimo jiné i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a také výsledky systematických návštěv, které prováděli v roce 2011 odborní pracovníci Kanceláře veřejného ochránce práv v zařízeních pro výkon ústavní výchovy.

Podíváme-li se o několik let zpátky, je zřejmé, že situace se postupně mění, zejména v přístupech některých nestátních organizací, avšak rozhodující je praxe orgánů sociálně-právní ochrany dětí, dětských domovů a soudů a tam je situace v tomto ohledu mnohdy odlišná a pro samotné pracovníky velmi obtížná. Je ale nutné konstatovat, že tu existují velmi významné rozdíly lokální, které potvrzují to, že záleží také na koncepci pracoviště a profesionalitě jeho pracovníků.

Co je tedy třeba konkrétně změnit, abychom dosáhli nápravy a mohli si být jisti, že všechna činnost v oblasti ochrany ohrožených dětí je plně v zájmu dítěte a respektuje jeho vývojové potřeby a individuální situaci:

1. Porozumět reálné situaci rodičů, jejichž děti jsou umístěny mimo své přirozené rodinné prostředí, přijímat a respektovat rodiče jako nezastupitelné osoby v životě dítěte.

2. Použít všech dostupných prostředků a metod k udržení dítěte v jeho přirozeném rodinném prostředí - tedy rozvíjet metody a formy práce v oblasti sanace rodiny.

3. Umístění dítěte do ústavní výchovy nebo do pěstounské péče považovat za mimořádné opatření, jehož cílem je návrat dítěte do jeho rodiny. Předpokladem pro naplnění tohoto cíle je ale to, že po umístění dítěte nebude práce s rodiči a rodinou přerušena a budou zachovány rodinné vazby a vztahy dítěte.

4. Změnit přístup a metody sociální práce pracovníků orgánů SPOD tak, aby si udrželi důvěru rodičů jako základní předpoklad pro spolupráci na řešení situace dítěte.

5. Změnit praxi dětských domovů, dětských center a zařízení v jejich vztazích s rodiči a přijmout odpovědnost za naplnění psychosociálních potřeb dítěte, které se separací od rodičů ocitá v mimořádně nepříznivé a traumatické situaci.

Reforma systému zahrnuje také velmi důležitá témata týkající se pěstounské péče, směřuje k jejímu rozšíření jako významného nástroje pomoci ohroženému dítěti, rozšíření jejích forem a její postupné profesionalizaci. Považujeme za nutné zdůraznit, že řada problémů v oblasti pěstounské péče má své kořeny v období, které svěření dítěte předchází tak, jak jsme je naznačili výše. Je to zcela logické, neboť se jedná o celý systém ochrany dítěte – a každá chyba se v následujícím kroku musí nutně projevit. Jeví se tedy jako nemožné zajistit spolupráci pěstounů s rodiči svěřeného dítěte, když předchozí aktivity a intervence nevytvořily pro to podmínky, v mnoha případech ještě i působily proti tomuto záměru. Odráží se to i v názorech samotných pěstounů a uchazečů , kteří se obávají kontaktu s rodiči dítěte a neumí si představit budoucí spolupráci. Je to přirozená reakce na informace, které při příjímání dítěte dostávají o jeho rodičích, jak ze strany sociálních pracovníků SPOD, tak i pracovníků zařízení, ze kterého dítě přichází, nedostatečnou odbornou přípravu na přijetí dítěte a také naprostou absenci odborného doprovázení dítěte, jeho rodičů a pěstounů v průběhu umístění dítěte v pěstounské péči. Odsuzující pohled a nedůvěra profesionálů k rodičům dítěte samozřejmě nemůže vzbudit pozitivní postoj pěstounů ke vztahům a kontaktům s nimi. Výsledkem je pak snaha dítě – a sebe- ochránit před „zlými rodiči“.

Jaké kroky jsou tedy nutné ke změně a k profesionalizaci pěstounské péče:

1. Definovat a přijmout pěstounskou péči jako formu výchovy a péče o dítě v náhradním rodinném prostředí při zachování vztahů a vazeb dítěte s jeho rodiči a sourozenci.

2. V rámci odborné přípravy pěstounů vysvětlovat všechny aspekty situace rodiny vedoucí k umístění dítěte, význam vrozených vztahů v životě člověka a porozumění vývojovým potřebám dítěte.

3. Zajistit odborný doprovod pěstounů směřující k přijetí obsahu a náplně role pěstouna, resp. profese pěstouna a reflexi osobní i rodinné situace, a to po celou dobu péče o svěřené dítě.

4. Připravit odborně rodiče i dítě na přechod do péče pěstounů, vysvětlit důvody a význam ve smyslu pomoci řešení situace dítěte a možnosti a podmínky návratu k rodičům.

5. Zajistit kontakt rodičů a pěstounů a jejich seznámení před převzetím dítěte za odborného vedení, vyměnit potřebné informace a dohodnout další postup.

6. Zajistit profesionální podporu a doprovázení po dobu umístění dítěte zaměřenou na vývoj dítěte, respektování jeho zájmů a současně také na udržování vztahů a vazeb dítěte s jeho rodiči a sourozenci. Vše v souladu s individuálním plánem rozvoje dítěte.

7. Předcházet konfliktním situacím mezi rodiči a pěstouny a při jejich výskytu poskytnout odpovídající odbornou intervenci zaměřenou na všechny zúčastněné.

Uvedené návrhy jsou z důvodů omezeného rozsahu formulovány v obecnější rovině jako náměty pro další odbornou diskusi a jako podklad pro rozpracování jednotlivých bodů do metodických postupů. Jsme připraveni, a považovali bychom to za vhodné, ilustrovat je na konkrétních příkladech z případové práce. Na základě naší dlouholeté praxe jsme ověřili některé výše uvedené metodické přístupy a postupy a jsme přesvědčeni, že jejich rozšíření do praxe je možné. Avšak jen v kontextu výše uvedených změn v celém systému péče o ohrožené děti.