Pěstounská péče

Oponentní komentář k textu PhDr. Evy Rotreklové

Mgr. Petra Zdražilová

Autorka ve svém článku poukazuje na jeden z problémů, který se vynořuje v souvislosti s reformou systému péče o ohrožené děti. Popisuje, jaké dopady může mít na dítě odňaté z rodiny omezení nebo přerušení kontaktů s jeho blízkými. Autorka dále nabízí pět zásad, jejichž respektování ze strany všech zúčastněných by mělo zajistit, že práva dítěte budou respektována. V druhé polovině článku poukazuje na problémy, které nastávají při styku dítěte s jeho biologickými rodiči, pokud je umístěno v pěstounské péči. Předkládá 7 kroků, které by měly napomoci profesionalizaci pěstounské péče.  Jak autorka sama uvádí, jedná se o velké téma, které z důvodu možnosti rozsahu příspěvku omezila na obecné náměty.

Kontakt dítěte s jeho blízkými může a bývá omezován ve všech typech institucionální péče (tedy i v případě ochranné výchovy, pobytu dítěte v zařízení na základě předběžného opatření), tudíž se mi jako vhodnější jeví, aby název příspěvku nehovořil pouze o ústavní výchově, ale o institucionální péči obecně. Ač jsem si vědoma toho, že autorka měla omezené možnosti co do rozsahu příspěvku, domnívám se, že by bylo vhodné rovněž věnovat pozornost rozdělování sourozenců, kteří jsou buď současně nebo postupně z rodin odnímáni. Systém, který je v České republice nastaven, děti „škatulkuje“ podle věku, toho, jestli jsou „hodné“, mají poruchy chování nebo trpí nějakým druhem postižení.

Pokud jsou sourozenci rozmístěni podle uvedených „kritérií“, ve valné většině případů není jejich vzájemný kontakt aktivně podporován, vazby se oslabují a v případě, kdy byly děti odebrány např. z důvodu týrání, ztrácí tak postupně citová pouta ke své „poslední“ rodině. Právě tento uvedený systém, resp. postup státu, také kritizoval Evropský soud pro lidská práva (důvodem pro rozdělení dětí není ani zdravotní postižení jednoho ze sourozenců). Připouštím však, že se i toto téma může v návaznosti na další „neduhy“ našeho systému rozrůst nad rámec možností příspěvku.

Nutno podotknout, že nastíněné problémy je třeba řešit bez ohledu na reformu. Zásady, které jsou uvedeny u profesionální pěstounské péče, by měly být respektovány již nyní. Bohužel se tak často neděje. Pěstouni nejsou dostatečně proškoleni, nejsou připraveni na to, že cílem jejich práce není jen pečovat o dítě, ale také komunikovat s rodinou, není jim poskytována průběžná podpora, neexistují odlehčovací služby atd. Pěstouni si často pěstounskou péči zaměňují (i když někdy vnitřně) s osvojením. Autorka trefně uvádí, co také přispívá k tomu, že se pěstouni brání kontaktu s rodinou. Opět je na místě poznámka autorky o lokálních rozdílech a rozdílech v přístupu jednotlivých osob.

Za velmi dobrý návrh považuji zveřejňovat konkrétní případy ilustrující ať již dobrou nebo i špatnou praxi.

Příspěvek v rámci možností (rozsahových) stručně a výstižně shrnuje část problémů, se kterými se současný systém péče o ohrožené děti potýká, a rovněž nastiňuje obecné i konkrétní kroky pro nápravu popsaných nedostatků.