Pěstounská péče

Oponentní komentář k textu PhDr. Evy Rotreklové

Mgr. Tereza Jandová a Antonie Boťová

S článkem PhDr. Rotreklové nelze než souhlasit. Jednotlivé kroky vedoucí k profesionalizaci pěstounské péče i všechny změny s tím spojené se však dají velmi dobře aplikovat i jako transformační kroky ústavní výchovy. Je jasné, že jakmile je dítě odloučené od svých rodičů eventuálně sourozenců a jsou-li kontakty s těmito blízkými osobami omezeny či přerušeny, zcela určitě tím nejednáme v zájmu dítěte, ať už je umístěné v náhradní rodině či ústavu.

Často se však setkáváme s názorem, že když žije dítě v pěstounské rodině, nejsou kontakty s vlastní rodinou nutné a někdy dokonce ani vhodné. Pěstouni jsou přece noví rodiče a ti „bývalí“, kteří se o své děti neumějí postarat, by jim jejich výchovné úsilí jen hatili.

Budeme-li srovnávat život odloučených dětí například ve velkých pěstounských rodinách a malých dětských domovech, nenajdeme příliš velké rozdíly, přesto nejen u laické veřejnosti přetrvává názor, že ústavy jsou pro dítě mnohem nepřijatelnější.

Protože v jednom z menších dětských domovů pracujeme (kapacita 20 dětí, z toho je v současné době pět zletilých, další čtyři starší patnácti let) a čtyři roky intenzivně s rodinami našich dětí  kooperujeme, víme z vlastních zkušeností, jak je sociální práce s rodinou důležitá a jak moc slouží psychosociálním potřebám těchto dětí.  Jsou-li jejich potřeby dostatečně naplňovány, odloučení jim pak připadá snesitelnější, jestliže se nemusí obávat o osud svých nejbližších, jestliže cítí i z naší strany zájem, mají-li dostatek informací o rodičích i dalších rodinných příslušnících, výchova probíhá bez velkých zádrhelů a spěje k pozdějšímu optimálnímu zařazení těchto dětí do společnosti, a to i v případě, že návrat do rodiny není možný.

Dr. Rotreklová uvádí, že praxe orgánů SPOD, soudů i dětských domovů je často odlišná a existují velké rozdíly lokální. Těší nás, že naše zkušenost s těmito orgány státní správy je v rámci našeho regionu (Středočeský kraj a Hlavní město Praha) velmi pozitivní, domníváme se, že i pro ostatní kolegy ústavních zařízení Středočeského kraje je spolupráce s rodinami naprosto nezbytná. Velkým problémem však zůstává financování této služby. Bez terénní sociální pracovnice, která je vyčleněna pouze na práci s rodinami, je tato činnost neúčinná.    Ústavní zařízení pod gescí Ministerstva školství na terénní sociální pracovnici či pracovníka nemá takzvaně kolonku. Nezbývá tedy nic jiného než žádat o finanční pomoc nadace či se účastnit dotačních řízení jiných ministerstev. Většinou se jedná o MPSV, které je ovšem momentálně vůči ústavním zařízením nastaveno dost negativně, a byť se jedná o službu ohroženým rodinám, těmto zařízením finanční podporu neposkytuje.

Opět tedy souhlasíme s názorem dr.Rotreklové, že toto téma je velmi nosné, ale vyžaduje změny v celém systému péče o ohrožené děti. Prozatím se zdá, jakoby hlavní slovo měli odborníci MPSV, a pracovníci MŠMT v těchto aktivitách zaostávají. Všichni víme, že je třeba se transformovat, ale příliš nevíme jak. Možná stačí začít takříkajíc od zdola, od potřeb našich dětí, které bychom my, pracovníci ústavních zařízení, měli znát dobře a z nich také vycházet při všech transformačních aktivitách. Zachování přirozených rodinných vztahů a vazeb dítěte po dobu umístění v ústavních zařízeních nebo v pěstounské péči by se mělo stát úkolem zásadním.