Podpora rodiny a služby pro ohrožené rodiny s dětmi

Oponentní komentář k textu PhDr. Pavla Klímy, CSc.

Mgr. Kateřina Dunovská

Preventivně odebrat!

„Při výkonu a realizaci opatření mají přednost ta, která zabezpečí řádnou výchovu a příznivý vývoj dítěte v jeho rodinném prostředí a není-li to možné v náhradním rodinném prostředí…“ § 9a, odst. 2 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění účinném od 1. 1. 2013.

Doufejme, že konečně i naše republika začíná překlápět systém péče o ohrožené děti z hlavy zpět na nohy, a to návratem dětí do rodinného prostředí, tam, kam odjakživa patří. Novela zákona č. 359/1999 Sb. byla přijata a obrovské díky patří všem, zejména pracovníkům MPSV, kteří ji pomohli ke zrodu. Byť se největší pozornosti novele dostalo díky posílení institutu pěstounské péče, neměli bychom zapomínat na základní kameny systému péče o ohrožené děti, a tím je podpora péče rodiny vlastní. I na ni novela pamatuje např. rozšířením možností OSPOD využívat odborné služby pro ohroženou rodinu, svoláním případových konferencí, při kterých bude největším „odborníkem“ na svůj život klient sám. Nově zaváděný individuální plán dítěte neslouží tomu, aby byli úředníci zahlceni větší administrativou, ale pomáhá zřetelně pojmenovat příčinu ohrožení a cíl společné práce směřující k nejlepšímu zájmu dítěte.

Povahu dobrých preventivních opatření podtrhuje a vystihuje PhDr. Pavel Klíma z SVP Modřany ve svém příspěvku Podpora rodiny a služby pro ohrožené rodiny s dětmi.  A shodně s Pavlem Klímou se ptám, čeho by měla být prevencí ústavní péče.

V našem Centru pro rodinu Cestou necestou, o.s., odborné psychosociální podpory vysoce ohroženým rodinám, se těšíme velmi dobré spolupráci s orgánem SPOD. Skutečná profesionalita, hluboký respekt ke klientům a součinnost ze strany pracovníků OSPOD vede u většiny „našich“ rodin k nalezení toho nejlepšího možného řešení pro dítě. Přesto se ve výjimečných případech stále nemohu ubránit dojmu, že princip prevence poněkud zmutoval. Především u umísťování novorozenců mimo vlastní rodinu jsme nejednou považovali postup systému za alibistický a zbytečně rasantní.  Namísto poskytnutí plné podpory a důvěry rodičům, kteří se jednoznačně chtěli o dítě starat, dochází k odepření jejich péče z obav, že by nestandardní či nedostatečné sociální podmínky mohly dítě ohrozit. Jakési preventivní nasazení antibiotik, aby nemusel lékař průběžně sledovat stav dítěte a zaměstnávat se úkony navíc. Vedle nástroje s jasnými kritérii ohrožení dítěte chybí někdy i základní východisko pro výběr záchranných opatření  – a tím je vždy jeho nejlepší zájem dítěte. A jen ve velmi závažné a průkazné míře ohrožení, které navíc nelze odvrátit jinak, převáží bezpečí dítěte nad zachováním těsné vazby s rodičem. Těmto „našim osiřelým“ rodičům byla na začátku jejich rodičovství projevena veliká nedůvěra ze strany naší společnosti. Možná i tento fakt umocňuje jejich obrovskou snahu a schopnost následně udělat i nemožné k návratu dítěte zpět domů ve chvíli, kdy jim jiná část systému začne věřit a pracuje spolu s nimi na upravení požadovaných podmínek. Nebylo by však snazší, levnější a pro dítě zásadně méně traumatické, kdyby hned od začátku jeho života byla rodině poskytnuta ta nejširší pomoc - v pravém slova smyslu preventivní?

Doufejme, že upřesnění principů preventivních opatření u ohrožených dětí, jak je stanovuje § 9a, odst. 2 výše zmíněné novely zákona, pomůže odvrátit nasazování širokospektrálních antibiotik tam, kde zabere paralen a horký čaj.