Diskutujte k tématu Podpora rodiny a služby pro ohrožené rodiny s dětmi

Podpora rodiny a služby pro ohrožené rodiny s dětmi

Rodinná terapie jako služba pro rodinu a dítě

Mgr. Bc. Romana Svobodová a Ing. Bc. Jiří Hort, Ph.D.

Každé ráno při cestě do práce sleduji život kolem sebe. Vidím veselé i smutné tváře dětí, které spěchají nebo se naopak loudají do školy. Míjí mě desítky aut, ve kterých sedí děti a dospělí. A každé takové míjení, ať už s dítětem nebo dospělým, znamená jeden příběh. Příběh jeho života, jeho rodiny. Máme příležitost tento příběh ovlivnit?

Od přelomu tisíciletí se často mezi odbornou veřejností, ale i v rámci médií skloňují pojmy – sanace rodiny, ohrožené dítě, ohrožená rodina, počty dětí v dětských domovech, zrušení kojeneckých ústavů, pěstounská péče. Pod tím vším se ovšem skrývají různé pohledy, různé obsahy i způsoby práce. Přesto všechny směřují k jednomu – k uvědomění si. Rodina s dítětem je nejdůležitějším prvkem naší společnosti. Ptám se tedy: „Máme o rodinu pečovat? Máme ji podporovat? A kde je začátek a konec takové podpory? Potřebuje naši pomoc každá rodina? A co jí v současné době můžeme – jsme schopni – nabídnout?“

Snad si každý v této chvíli hledá odpovědi na položené otázky. Někdo si odpoví jednoznačně, někdo možná dojde k hranicím svých odpovědí. I proto je důležité – mít tu možnost bavit se v současné době o změnách. O změnách, které přicházejí a které musí přijít. Tak jako vznikl život každého z nás, tak jako se každý z nás mění, musí vzniknout změna i v péči o ohrožené rodiny s dětmi. Kdo má být tím impulzem? Má to být stát? On přece slyší, vidí a najímá odborníky, v jejichž rukou jsou hlasy nás všech – odborníků, laiků i klientů. Má k dispozici analýzy a nejnovější odborné poznatky, stejně tak i zahraniční zkušenosti. Bojíme se tedy změn? Znamená změna nejistotu, vyvolává obavy, nebo je nositelem příležitostí a nových začátků?

Každý den se otevírají v naší organizaci dveře. Přichází k nám maminky, tatínkové, pěstounky, pěstouni, babičky, ale i tety a strýcové a ti všichni s sebou přivádí děti. Děti, které něco trápí, stejně tak jako s trápením přichází dospělí. Jsou to obavy ze ztráty bydlení, strach z exekucí, starost se zaměstnáním, stísněné pocity z přicházejícího jednání na úřadech, soudech, hrozící umístění dítěte mimo rodinu či již umístěné dítě mimo rodinu. Jsou zahlceni – jsme zahlceni?! Možná se teď ptáte, jestli jim máme co nabídnout? Jednoznačně ano. Podpora rodin s dětmi je pro nás posláním, výzvou, někdy bohužel i určitou bezmocí. Přesto děkujeme všem, kteří vnímají služby pro rodiny jako nezbytnou součást nabídky sociálních služeb i služeb v rámci sociálně právní ochrany dětí. Naším základním kamenem je služba zaměřená na podporu rodiny – tzv. sanace rodiny – jinými slovy sociálně aktivizační služba pro rodiny s dětmi. Díky iniciativě i podpoře, kterou jsme v našem regionu našli, jsme na několika místech plzeňského kraje vytvořili pracoviště, která se zabývají komplexní podporou rodiny. Věříme, že poskytujeme kvalitní službu zaměřenou na ambulantní i terénní práci. Každé takové pracoviště přivádí klienty s problémy, kvůli kterým jsou v ohrožení i děti. A co jim nabízíme?

V praxi se ukazuje, že velmi důležité je vycházet z potřeb dětí i rodičů. Umět pracovat s motivací, ale i se zdroji rodiny. A co dále? Respekt, naslouchání, přeznačkovávání, ale i oceňování a pochvaly, v neposlední řadě empatie a vzájemná zpětná vazba. Uf, teď snad stojíme na základech. A budeme dále stavět. Kolem ohrožené rodiny máme vytvořen/vytváříme systém, kde se pomyslně/skutečně potkává několik odborníků. Víme, co každý z nás dělá, jaké jsou jeho pracovní podmínky a povinnosti, respektujeme sami sebe navzájem.

Přicházející změna zákona o sociálně právní ochraně dětí nám přináší zákonem zakotvenou metodu práce, která se nazývá „případová konference“. Povinnost, nebo příležitost? Jednoznačně příležitost zapojit všechny účastníky do problému, ale i do jeho řešení. Říct si to, co každý z nás může udělat, ale i to, co každý z nás vidí, slyší, vnímá. Znamená to více hlav, které se na problém dívají z určitého hlediska. Je to podpora, příležitost se seznámit, rozumět si a chápat svá postavení i možnosti, prostor pro získávání náhledu na situaci. Dvě slůvka, která znamenají – stavíme, neboříme…

Stavba nám roste, že? Přesto někde mohou chybět i základy, dokonce i základní stavební prvek, tedy vlastní služba pro ohrožené rodiny s dětmi. Víme, jaký je stav v naší republice? Jaký význam je připisován službám pro rodiny? Či snad rodině samotné? Hledejme odpovědi společně právě teď. Řekněme si také, že stát smysl těchto služeb chápe, hledá podporu a zdroje podpory. Naším dalším stavebním kamenem či snad půdní vestavbou je terapie – rodinná terapie.

Rodinu můžeme chápat jako lidský organismus. Skládá se z mnoha orgánů, částí a každý z nich v něm sehrává nezastupitelnou roli. Základem rodinného života jsou silné vazby jednotlivých členů. Proto když má jeden člen rodiny problém, ovlivní to život celého rodinného systému. Pokud nás bolí ruka nebo noha, také se necítíme dobře, poznamená to kompletně celý náš organismus. Pokud některé části rodinného systému nefungují, odrazí se to na psychickém i somatickém zdraví každého člena rodiny.

V případě rodinné terapie je pacientem celá rodina. Cílem terapie není zájem jednotlivce, ale potřebná změna a fungování rodiny jako celku. Terapeut v takovém případě pomáhá každému členovi rodiny vidět to, co je nefunkční, a současně porozumět tomu, jak se ho to týká. Velký důraz klademe na situační problémy. Přesto nemůžeme opomenout dědičnost.

Dědičný základ dostáváme od rodičů, nemusíme o něj nijak usilovat a zároveň nemáme ani moc ho jakkoli měnit. Tak to je – je to dané – jediné, co je na nás – je přijmout to! Avšak v tuto chvíli nastává důležitý moment, to jakým způsobem svou genetickou výbavu přijímáme, ovlivňuje hned několik faktorů – prostředí, rodina, vztahy s jinými lidmi a instituce. Dítě, které se narodí, je ve své podstatě zcela závislé na druhých lidech. K tomu, aby mohly být potřeby dítěte naplněny, potřebuje dítě někoho, kdo mu umožní jejich naplnění – v ideálním případě laskavého a láskyplného rodiče.

Rodinná terapie je tedy vhodnou možností, jak opustit svou představu ideálu. Příležitostí, jak se zorientovat, přehodnotit možnosti a priority, jak vlastními silami, ne na úkor druhých, zaplnit prázdná místa, jak odložit zbytečná břemena, jejichž tíhu pociťují mimo nás i ostatní. Rodinná terapie je forma terapie, která umožňuje svým zaměřením na celý systém zkvalitnění života všech členů rodiny. Umožňuje hledání takového řešení problému, které je výhodné pro všechny členy rodiny. Terapeut ´straní všem´.

Zároveň je v případě rodinné terapie řešení problému komplikovanější v tom, že ochota spolupracovat nebývá u všech členů rodiny stejná, ne všichni jsou stejně motivováni. Situace, která je pro někoho v rodině neúnosná, může druhému vyhovovat anebo ji alespoň nemusí pociťovat jako stejně tíživou. Může se stát, že některý člen rodiny udržuje své zdraví, svůj pocit spokojenosti či únosnosti života za cenu nemoci či psychického strádání jiného či ostatních. Odvaha postavit se problému, který má výrazné projevy či symptomy jen u jednoho člena rodiny nebo který tíživě prožívá jen někdo z rodiny, není u všech stejná.

Ale k tomu, aby rodinná terapie nebyla jen příležitostí, vyžaduje plnou účast, ochotu nejen naslouchat, ale slyšet, nejen se dívat, ale vidět, nejen rozumět, ale porozumět. A tak jako v jiných oborech psychoterapie i v rodinné terapii, jakkoli kvalitní, ne každý najde sílu a odvahu touto cestou vykročit, ne každý, kdo vykročí, dosáhne vytyčeného cíle.

Má systém péče o ohrožené děti nějaké možnosti podpory s cílem napomoci úspěchu pro ty, kteří sílu a odvahu nemají anebo usilují o zachování statutu quo?

Mgr. Bc. Romana Svobodová a Ing. Bc. Jiří Hort, Ph.D.

Spoluautorka absolvovala obor speciální pedagogiky Masarykovy univerzity v Brně a obor sociální práce a sociální politika na Západočeské univerzitě v Plzni. Od roku 2005 se pohybuje v oblasti sociálních služeb, nejprve se věnovala práci s dětmi a mládeží, posléze oblasti podpory a pomoci rodině a ohroženému dítěti. Od roku 2010 působí jako ředitelka organizace DOMUS – Centrum pro rodinu. V současné době je v psychoterapeutickém výcviku zaměřeném na kognitivně behaviorální přístup. Podílí se i na zlepšování kvality poskytovaných služeb v rámci projektu MPSV.

Spoluautor absolvoval Agronomickou fakultu Mendelovy Univerzity v Brně a Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Ukončil výcvik v rodinné terapii psychosomatických poruch v libereckém LIRTAPS o.p.s. Pracoval jako výzkumný pracovník, vychovatel v dětském domově, asistent v chráněném bydlení v Communauté de l´Arche de Jean Vanier ve Francii, sociální pracovník, ředitel NNO. V současnosti pracuje jako rodinný terapeut.

Zaslat odkaz na článek

code
obrázek je nečitelný

zavřít X

Oponentní komentář k textu - Věra Bechyňová, Dis.

Oponentní komentář k textu - Mgr. Marcela Musilová

Copyright © 2011 Vhled. o.s. Všechna práva vyhrazena. Jakékoli převzetí obsahu tohoto webu je možné jen se souhlasem jeho provozovatele.