Diskutujte k tématu Potřeby dětí (9)

Potřeby dětí

Jaké jsou potřeby dětí?

Mgr. Viktor Vanžura

Každý, kdo má své vlastní dítě, vychovává je, stará se o ně, jak nejlépe dovede, na tuto otázku odpoví, že péče o dítě je samozřejmě činnost náročná a nesmírně zodpovědná, ale není nic, s čím by si starostlivý rodič nedokázal poradit. Zná přece své dítě nejlépe ze všech, zná tedy velmi dobře jeho potřeby, přání, problémy, starosti. Z tohoto hlediska se tedy odpověď na otázku v úvodu zdá být velmi jednoduchá, jak je to však ve skutečnosti?

Lidská bytost je složitý organismus a část tohoto organismu, mozek je pak natolik složitý, že se jej doposud nepodařilo prozkoumat v plném rozsahu, přestože právě tato malá část celého těla má největší podíl na vnímání lidských potřeb. A aby bylo vše ještě složitější, každá společnost má jiné potřeby, tedy i potřeby dětí v nich žijících jsou rozdílné, každá země, ale i každá oblast, obec či samotná rodina specifikuje své potřeby odlišně. Dále se můžeme zabývat potřebami jednotlivých národností, etnik, menšin, ale i měnícími se potřebami na pozadí toku času. A pro ještě větší složitost i čas je proměnná. Jedná se o měnící se potřeby jednak v průběhu staletí, mnohdy desetiletí, v poslední době i jednotlivých let a samozřejmě i o měnící se potřeby v průběhu života lidské bytosti. Kojenec má bezpochyby jiné potřeby než prvňáček, ten zase jiné než teenager.

Pokud bychom se zabývali pouze potřebami konstantními, nepodléhajícími času, poloze, příslušnosti, sociálnímu statusu, ekonomické úrovni, módním trendům, naše zamyšlení se nad potřebami bychom si tím velmi ulehčili. Vzhledem k tomu, že člověk je bytost sociální, relativně inteligentní, v mnoha částech světa navíc žijící ve stále vyspělejších společenstvích, jeho potřeby nelze omezit pouze na potřeby fyziologické. I s nimi je však nutné počítat, obzvláště bavíme-li se o potřebách dětí a jejich zdravém vývoji.

Jaké jsou tedy potřeby dětí, kdo je dokáže správně a dostatečně uspokojit? Dokáže saturovat potřeby dítěte dětský domov stejně dobře jako běžná rodina? Zvládne to lépe rodina náhradní? Poskytne nejlepší péči rodina biologická, úplná, na socioekonomickém standardu? To je mnoho otázek, na které bychom dokázali najít mnohem více odpovědí. Faktem zůstává, že ať si pokládáme jakoukoliv otázku a odpovídáme na ni z mnoha pohledů, nikdy to není odpověď zcela objektivní. Důvody jsou zřejmé, některé jsou uvedeny výše. Mnohdy stačí detail, aby se naše mínění diametrálně rozcházelo se skutečnou podstatou věci. Přemýšlíme za dítě, za jeho rodinu, širší okruh příbuzných. Nahlížíme na případný problém pohledem profesionála, nejčastěji vycházíme z místně obvyklé sociální normy. Kde však bereme jistotu, že naše počínání je správné, respektive prospěšné dítěti, případně jeho nejbližším? Co nás opravňuje k odebrání dítě z rodiny a jeho umístění do náhradní péče? A co nás naopak vede k tomu, abychom věc odkládali, neřešili, a dítě, kterému je ubližováno, za každou cenu v rodině drželi?

Jako speciální pedagog dlouhodobě pracuji s dětmi umisťovanými do institucionální péče. Od samého začátku jsem zaměstnán ve státních organizacích a za svoje působení v ústavních zařízeních jsem se setkal s oběma variantami, doslova mohu říct, že jsem zažil mnohé. Jako otec dvou dětí si dovolím tvrdit, že znám jejich potřeby, které se s manželkou snažíme co nejlépe uspokojovat. Už si ale nedovolím se stoprocentní jistotou tvrdit, že znám potřeby dětí svěřených do jakéhokoliv typu náhradní péče, ať se jedná o dětský domov, zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, ale i pěstounské rodiny, kde je větší počet dětí, případně mají pěstouni děti vlastní. Znám mnoho kauz, kdy jsme přijímali do zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy děti, které z určitého důvodu nebyly úspěšné v náhradní rodině. Zní to mrazivě, ale častá reakce náhradních rodičů, kteří dítě do zařízení přivezli, byla: „Nesplnil naše představy.“ Není potřeba rozebírat, jak těžce tuto situaci dítě zvládá a jak náročné je pro tým odborníků zmobilizovat je, aby začaly fungovat mnohdy i fyziologické potřeby. Opačně jsem byl a stále častěji jsem účasten odchodu dítěte z institucionální péče do rodiny, a to jak biologické, tak náhradní. Zažívám s dětmi a jejich rodiči obrovskou radost, osobně cítím velký úspěch, že se to povedlo. V tu chvíli nikdo ze zainteresovaných (odborný personál, děti ani rodiče), neuvažují nad saturací banálních potřeb, jako je vlastnictví nablýskaného kola či možnost jet na lyžařský výlet se školou. I to jsou totiž legitimní potřeby, jejichž absence by mohla u některých vést k silné frustraci.

Jak jsem již zmínil, z pozice otce dvou dětí znám jejich potřeby. Mohu se tedy domnívat, že stejné či podobné potřeby budou mít všechny ostatní děti, minimálně ty ve stejné věkové kategorii. Je tomu ale skutečně tak a ve všech případech? Jako člověk dlouhodobě pracující s ohroženými dětmi, neustále hledající a studující nové možnosti, které by vedly ke šťastnějšímu životu dětí, s nimiž pracuji, si dovolím tvrdit jediné – věnovat se po profesionální stránce dětem vyžaduje stoprocentní odbornost. Nestačí láska, otevřené srdce a mysl, pro pochopení potřeb je potřeba vědět a znát a soustavně se dále vzdělávat.

Ano, jsem přesvědčen o tom, že dětem je nejlépe v rodině. Jsem dokonce přesvědčen o tom, že dětem vůbec nezáleží na tom, jestli mají nejnovější počítač a jezdí několikrát ročně na drahou dovolenou, stačí jim, že vedle sebe mají milující mámu. Nesdílím nadšení z luxusu, kterým jsou často děti zahrnovány v dětském domově. Zároveň však vím, v jak zuboženém stavu děti z některých rodin do dětského domova přijdou a jsou vděčné, že se mohou najíst, vyspat, umýt se v teplé vodě, jít do školy a bez stresu se vrátit zpět do „děcáku“. A po určité době v institucionální péči, kdy se „zahojí“, jsou natěšeny na novou, náhradní rodinu, která je přijme, bude mít ráda, bude uspokojovat základní potřeby a snad i mnohé další. A věří, že to vyjde, a odborníci ze zařízení doufají, že nedojde k „nesplnění představ“.

Jsem nadšen, když dítě vyrůstá v úplné biologické rodině, podporuji rodiny doplněné, nemám nic proti vychovávání dětí jedním z rodičů, nezavrhuji péči o děti homosexuálním párem, jsem však tvrdým odpůrcem toho, když je dětem ubližováno a nejsou uspokojovány jejich základní biologické potřeby. V případech týrání a hrubého zanedbávání jsem pro okamžité odebrání dítěte z rodiny a hledání alternativního řešení. Tím samozřejmě může být i vyléčení nemocné rodiny a možnost návratu dítěte zpět, ale až po určité době, kterou dítě prožije v klidném, emočně neutrálním prostředí v péči erudovaných osob. V případě odebrání dítěte z rodiny nejsem odpůrcem péče ústavní ani pěstounské, jsem zastáncem individuálního přístupu a hledání nejvhodnějšího řešení. Jsem však hrubě proti experimentům a neodbornosti. To v celkovém důsledku ublíží dítěti ze všeho nejvíc.

Mgr. Viktor Vanžura

Ředitel Dětského diagnostického ústavu Plzeň, speciální pedagog.

Zaslat odkaz na článek

code
obrázek je nečitelný

zavřít X

Oponentní komentář k textu - Mgr. Daniel Dvořák

Oponentní komentář k textu - Mgr. Petr Zmuda

Copyright © 2011 Vhled. o.s. Všechna práva vyhrazena. Jakékoli převzetí obsahu tohoto webu je možné jen se souhlasem jeho provozovatele.