Potřeby dětí

Oponentura k textu Mgr. Vanžury: Jaké jsou potřeby dětí?

Mgr. Daniel Dvořák

Velmi si vážím postojů pana kolegy, které vyjádřil v textu, jenž je spíše osobního rázu. Vážím si i jeho hluboce lidského přístupu, který je doplněný profesionálním pohledem, jenž vychází z jeho zkušeností z vedení Diagnostického ústavu. Některé části textu mě však vybízejí k polemice či zamyšlení.

„Jaké jsou potřeby dětí? Každý, kdo má své vlastní dítě, vychovává je, stará se o ně, jak nejlépe dovede, na tuto otázku odpoví, že péče o dítě je samozřejmě činnost náročná a nesmírně zodpovědná, ale není nic, s čím by si starostlivý rodič nedokázal poradit.“

Začnu od začátku. Také já jsem otec dvou, dnes již dospívajících dětí, které vyrůstaly snad i objektivně, ve fungující a pohodové rodině. Potřeby našich dětí byly pro nás rodiče vždy velmi důležité a domnívám se, že se nám podařilo s oběma navázat a vybudovat velmi hezké vztahy. Samozřejmě, že se to nestalo „jen tak“, náhodou, ale že to představovalo určité úsilí jak ze strany nás rodičů, tak i dětí. Zadarmo není prostě nic, ani tak zdánlivě samozřejmá věc, jako je vztah rodičů k dětem a dětí k rodičům.

Přesto se domnívám, že existuje spousta věcí, se kterými si i starostlivý a milující rodič poradit nedokáže. Rodiče, které dítě vychovávají v souladu s vyššími hodnotami, než nám nabízí současná „konzumně“ orientovaná společnost, mohou sice minimalizovat rizika, ale nemohou zabránit všem problémům, se kterými se dítě ve svém životě potká. A v životě rodičů i dětí přijde jednou chvíle, kdy dítě začne jednat a chovat se samo za sebe, postupně na sebe začne brát odpovědnost a to, co jsme jako rodiče do dítěte v dobré vůli vložili, se začne projevovat. A nám už nezbývá než čekat, jak ten zajímavý příběh našeho dítěte dopadne.  A ta chvíle přichází mnohem dříve než dospělost.

Jako adiktolog a psychoterapeut se často setkávám s rodiči, kteří se zcela vážně ptají, kde jsme udělali chybu… a jsou to rodiče, kteří se starali o své děti, jak nejlépe dovedli, kteří se dozajisté domnívali, že potřeby svých dětí znali. Přesto se dostali do situace, ve které si nedokážou poradit ani oni ani jejich děti.  A tak mě i tato profesní zkušenost vede k názoru, že se jako rodič mohu kdykoliv ocitnout v situaci, která pro mne bude těžká, a já nebudu vědět, jak dál. Mě osobně to učí pokoře. Pokoře, kterou cítím ve vztahu ke svým dětem, ale i k lidem, se kterými se setkávám v profesním životě.

Ono to souvisí i s očekáváním, o kterém se v textu kolega zmiňuje.

„Zní to mrazivě, ale častá reakce náhradních rodičů, kteří dítě do zařízení přivezli, byla: ,Nesplnil naše představy.‘ “

Neplatí to jenom o náhradních rodičích, nýbrž o všech. Často se setkávám i v rodinách svých přátel s tím, že rodiče jsou zklamáni nenaplněnými představami, které si kdysi vytvořili o sobě, které se jim nepodařily naplnit, a tak si je projektují do svých dětí. Děti jsou nám svěřeny. Vždy. Ať už vyrůstají v biologické, náhradní rodině či v ústavním zařízení. Pokud toto nepochopíme, budeme se stále pohybovat v bludném kruhu nenaplněných představ, zklamání a frustrací.

Velmi souhlasím s panem kolegou v té části textu, kde se vyjadřuje k sociálním normám, podle kterých jsou děti hodnocené jako vhodné resp. nevhodné pro život se svými biologickými rodiči, případně v náhradní rodině, kdy se uvažuje o odebrání dítěte z rodiny. Z hlediska státu je patrně jednodušší dítě z rodiny odebrat než se zajímat o sociální postavení rodičů, důvody sociálního propadu a případně účinnou a efektivní pomocí tuto situaci zlepšit. A to nehovořím o často naprosto subjektivním posuzování oněch sociálních důvodů.