Role spolupracujících subjektů při ochraně ohrožených dětí

Role spolupracujících subjektů při ochraně ohrožených dětí očima lékařky

MUDr. Martina Kašparová

Povinnosti lékařů první linie, tj. praktických pediatrů, ale i ostatních lékařů, kteří přijdou do styku s dítětem ohroženým týráním a zanedbáváním péče (dále CAN) jsou vymezeny danými postupy (Věstník MZd ČR, částka 10 z října 2005). Lékař je při pouhém podezření na CAN povinen toto podezření oznámit nejen orgánům sociálně právní ochrany dítěte (OSPOD), ale hlavně policii. Při tom v tomto případě neporušuje povinnou mlčenlivost.

Praktický lékař, který se stará o děti ve své praxi, je povinen vést řádně dokumentaci o všech skutečnostech spojených se zdravotním stavem dítěte, jeho prospíváním, růstem, jeho sociálním zázemím a s plněním povinností zákonných zástupců dítěte - tj.  např. jak se realizují doporučené postupy, terapie apod. Je povinen vykonávat preventivní prohlídky, vést dispenzarizaci u dětí s chronickými nemocemi, dětí z rizikových těhotenství, dětí s různými typy postižení a jejich kombinacemi. V případě problémů, které se objeví při komunikaci s rodinou, při podezřelých nálezech týkajících se zdravotního stavu dítěte (neprospívání, úrazovosti, stop fyzického násilí, známek změny chování dítěte) je někdy těžké rozhodnout se hned pro radikální řešení formou oznámení.  Je známo, že zástupci profesí, kteří jsou v první řadě ve styku s týraným dítětem (lékaři, učitelé i sociální pracovníci), často s oznámením váhají. Je to proto, že je těžké podat oznámení na rodiče, které známe a  zdají se věrohodní. Snáze se podá oznámení v případě, kdy rodiče péči o dítě zanedbávají, dítě jeví známky neprospívání, je špinavé, zanedbané apod. Roli při oznámení sehrávají i obavy z konfrontace s rodinou dítěte i fakt budoucích nepříjemných jednání (vyšetřování, poskytnutí svědectví u soudu apod.), které jsou případně zvažovány. Je třeba ale stále zdůrazňovat, že lékař není povinen dokazovat týrání, je povinen oznámit podezření.

I když víme o svých povinnostech, často se objevují případy, většinou jsou medializované, kdy dochází k selhání lékaře, sociálních pracovníků a dalších v oznámení týrání dítěte. Příčin je řada, kromě výše zmíněných je to i profesionální selhání, kdy se např. lékař nestará o osud dítěte, které již delší dobu nebylo v jeho ordinaci či se kterým se rodiče nedostavují na preventivní prohlídky. V současné době, kdy si lidé mohu vybrat svého ošetřujícího praktického lékaře, mohou snadno projevy, které se pojí s CAN, uniknout pozornosti. Ale jistě v situaci, která je zcela jasná, nikdo z lékařů a dalších profesionálů nebude váhat oznámit fyzické týrání či zneužívání dítěte.

Někdy ale naopak to, že rodina i všechny služby jsou ze stejné lokality, pomáhá poznat více rodinné zázemí dítěte a je snazší domluva mezi lékařem, školou i orgány OSPOD a může dojít i k účinné pomoci dříve, nežli dojde k oznámení o CAN.

V každém případě, přestože chráníme dítě, může dojít při razantním postupu k další, sekundární, viktimizaci dítěte či k jeho institucionálnímu týrání. Opatření, která jsou činěna, někdy mohou více poškodit dítě nežli pachatele. Proto by ochrana dítěte měla být hlavní motivací pro činnost všech zúčastněných a v zájmu dítěte by se mělo hledat optimální řešení.

Důležitou oblastí je prevence CAN. V našich podmínkách chybí rozvinutý mezičlánek – krizová intervence - tak, jak ji provozuje například Dětské krizové centrum v Praze Michli. V letech 1992 – 1994 jsem v začátcích tohoto Centra, pod tehdejším vedením prof. Dunovského, pracovala jako pediatr. Tehdy jsme intervenci v rodinách prováděli ve spolupráci našich sociálních pracovnic a psychologů se sociálními pracovnicemi odborů péče o děti (OPD) tehdejších úřadů. Intervence většinou vedla k optimálnímu řešení v daném případě, práce s rodinou dítěte se většinou dařila. Bylo to i proto, že podněty přicházely z okolí dítěte a jeho rodiny a ne vždy byly opodstatněné. Ale několik případů jasného týrání vedlo k přímému podání trestního oznámení na policii.

V zahraničí existují programy, které pomáhají oficiálním institucím v intervenci či krizové intervenci v rodinách, které selhávají v péči o děti. Tedy spíše v případě zanedbávání péče. Tyto programy většinou provádějí nestátní instituce. Jsou stanovena kritéria a podmínky pro spolupráci rodin – rodina se musí zapojit, musí respektovat program. Některé programy jsou zaměřeny na matky, které nezvládají péči o své děti. V programu matky s dětmi dochází do centra, kde se učí návykům péče o domácnost, hospodaření s financemi, péče o děti včetně vaření, hygieny apod. (v Anglii a Izraeli - program Orion). Existují programy akutní intervence přímo v rodině, kdy je v rodině přítomen 24 hodin po určitou předem stanovenou dobu sociální pracovník či asistent, který s rodinou či matkou řeší jejich každodenní situace (Home Start v Anglii, 24 Hours v USA). Tyto programy slouží ke zlepšení podmínek života v rodinách, k prevenci násilí v rodinách a na dětech, pomáhají zlepšit spolupráci rodin s úřady a snížit potřebu intervence v podobě náhradní rodinné péče. K té dochází tehdy, když spolupráce není možná či se situace nelepší nebo se opakuje.

Bylo by dobré podpořit a rozšířit i u nás systém aktivní práce s rodinami pomocí nestátních institucí krizové intervence, které by ve spolupráci s OSPOD dokázaly vytvořit záchytnou a pomocnou síť pro rodiny, ve kterých jsou ohrožené děti, dokázaly s nimi pracovat a předcházet jak problémům zanedbávání péče, tak i týrání dětí. Spolupráce pracovníků sociální péče, lékařů i pedagogických pracovníků je při tomto způsobu prevence nezbytná.  Vždy ale záleží i na osobním zájmu jednotlivých osob o tuto problematiku. Celá problematika CAN je ale daleko širší a toto je pohled jen na její malou část.