Služby pro náhradní rodiny

Oponentní komentář k textu Arie Farnam

Mgr. Anna Kubeschová

Ráda bych nabídla svůj pohled na služby poskytované rodinám s dětmi v náhradní rodinné péči, a reagovala tak na článek paní Arie Farnam. Můj pohled je ze stejného hlediska jako pohled paní Farnam. Z hlediska náhradní matky.  Ale okolnosti, za kterých jsme se rozhodli přijmout dítě do náhradní rodinné péče, jsou  jiné a možná proto i zkušenosti se službami a jejich dostupností jsou odlišné.

S manželem a třemi vlastními dcerami jsme se stali náhradní rodinou pro šestnáctiletou Nikolu, kterou jsme měli nejprve rok v tzv. hostitelské a až posléze v pěstounské péči. Bylo to dítě, které strávilo devět let v ústavní péči, do dětského domova  nastoupila  tedy ve svých sedmi letech. Udržovala poměrně pravidelný kontakt se svou matkou, byla, a stále je, na ní velmi silně citově vázána. Po rozhodnutí soudu o svěření Nikoly do péče jsme se tedy nestali její „maminkou“ a „tatínkem“,  stali jsme se pěstouny a Nikola nás oslovovala křestním jménem.

Nevím, zda to bylo tím, že pěstounské péči předcházela péče hostitelská, nebo věkem Nikoly, ale ani já ani manžel jsme nemuseli před převzetím dítěte do péče procházet žádnou  povinnou přípravou rodičů. Po  přečtení článku paní Farnam jsem si znovu ověřila fakt, jak těžce někteří budoucí nebo potencionální rodiče – pěstouni nesou skutečnost, že mají být předem nejen prověřováni, ale dokonce školeni. Podle mého názoru jsou náročné psychologické testy a příprava budoucích rodičů naprosto v pořádku. Myslím si, že ten, kdo se nechá odradit testováním, nepříjemným prověřováním sociální pracovnice a školením, nemá dostatek vůle a odhodlání dítě do náhradní rodinné péče opravdu přijmout. Než dítě dospěje (a upřímně řečeno i potom), řeší každý náhradní rodič takovou řádku nepříjemných a často bolestných  situací, že podmínky pro přijetí dítěte, které musí na počátku splnit, jsou vlastně jen začátkem překážek, které je potřeba překonat.  Myslím, že kdo nepřekoná tu první – stanovenou soudem, těžko by se popral s těmi dalšími. Předem dané podmínky pro uchazeče o náhradní rodinnou péči jsou tedy podle mého názoru účinným a funkčním sítem, které má smysl.

Jak jsem již zmínila, my s manželem jsme žádnou povinnou přípravou procházet nemuseli a dodnes si myslím, že nám oběma velice chyběla a že by nám bývala mohla ledacos zjednodušit. Rozhodnutím soudu jsme se stali pěstouny, byli jsme vhozeni do vody a pak už jen plavali (a často polykali andělíčky). Později jsem samozřejmě začala pátrat po možnosti se s někým odborně poradit a různé služby pro náhradní rodiny postupně „vygooglovala“. Chybělo mi ale pojítko a návaznost mezi přijetím dítěte do péče a těmito službami. Vše jsem vlastně zjišťovala a objevovala přímo „za pochodu“ a často objevila službu až ve chvíli, kdy už jsem byla nucena si nějak poradit bez ní (někdy těžko a často chybně).

První služba, která mi tehdy chyběla, byla příprava na to, co mohu reálně po přijetí dítěte do péče očekávat a jaké situace pravděpodobně nastanou. Ty naše nastaly bezprostředně po soudním rozsudku, v řádu několika týdnů. Byli jsme opravdu nepřipraveni a myslím, že nikdo, kdo ještě nějaké dítě z dětského domova nepřijal, opravdu nemůže být připraven.  Následovalo něco jako „ demonstrace mého nejhoršího Já“ . Jak jsem se asi o rok později dozvěděla na přednášce občanského sdružení  Děti patří domů – u starších dětí, které přecházejí do pěstounské péče celkem obvyklý jev. Zpětně mi bylo vysvětleno, že dítě má potřebu si po přijetí do nové rodiny ověřit, zda ho opravdu přijmou i se všemi zápornými vlastnostmi, které doposud často záměrně skrývalo. Obvyklými projevy jsou demonstrativní krádeže, náhlá  agrese vůči ostatním členům rodiny nebo křivé obvinění nějaké blízké osoby (z týrání, znásilnění, zneužívání).

V tuto chvíli jsem se tedy pustila do horečného shánění pomoci. Litovala jsem, že jsem si služby, které jsou náhradním rodinám poskytovány, nenastudovala dříve a litovala jsem, že mi je někdo předem nenabídl. Na doporučení sociální pracovnice jsem hledala pomoc v Dětském krizovém centru, což se ukázalo jako naprosto bezúčelné a spíše demotivující. Naopak se mi velice osvědčila poradna Občanského sdružení Rozum a cit, jejichž rady byly konstruktivní, postoj střízlivý a jasně vycházel z bohaté praxe. Díky spolupráci s  nimi jsem se dozvěděla i o Nadaci táta a máma. Do jejich projektu Grow, který je určen dospívajícím lidem v náhradní rodinné péči, se Nikola zapojuje dodnes.

Za velikou  ztrátu považuji také fakt, že jsem až příliš pozdě objevila občanské sdružení Děti patří domů. Nabízí přesně ty služby, které bych bývala velice ocenila:

Např. poradenství v oblastech:

• výchova a specifické obtíže dětí v NRP,
• přijetí a adaptace dítěte v náhradní rodině,
• speciálně-pedagogické poradenství,
• zprostředkování kontaktu na odborné pracoviště (v našem případě dobrého terapeuta, který má zkušenosti s dětmi, vyrůstajícími dlouhodobě v ústavní péči).

Paní Farnam to ve svém článku vystihla naprosto přesně. Rodiče opravdu přicházejí na specifické služby až ve chvíli, kdy se vyskytne nějaký závažný specifický problém. Tady ale právě vidím malou mezeru v systému poskytování služeb. Problém, který musím bezprostředně řešit, se daleko lépe řeší s pocitem, že dopředu vím, na koho přesně se mohu obrátit o případnou pomoc. Jestliže to dopředu nevím, rozroste se můj problém ještě o problém hledání té správné odborné pomoci.