Šimáčková: Inkluze není o masivním rušení speciálních škol
V poslední době se v České republice stále častěji mluví o inkluzivním vzdělávání, zejména v souvislosti s přetrvávající segregací zdravotně, mentálně nebo sociálně znevýhodněných dětí, za niž jsme na jednu stranu kritizování zahraničními experty, včetně ESLP, na druhou stranu ji nepřímo podporuje prezident republiky Miloš Zeman, který řekl, že děti, které jsou určitým způsobem handicapovány, by neměly být umisťovány do tříd s nehandicapovanými žáky. O tom, co je inkluzivní vzdělávání, nebo co je naprostou nutností pro správný průběh inkluze ve školách jsme si povídali s předsedkyní České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání Mgr. Kláry Šimáčkové Laurenčíkové.
Co to vlastně znamená inkluzivní vzdělávání?
Inkluzivní vzdělávání je model vzdělávání, kdy jsou různé děti z různých sociálních a kulturních prostředí vzdělávány dohromady v dobře připraveném prostředí, které dokáže vhodně reagovat na jejich individuální vzdělávací potřeby a snaží se o maximální podporu rozvoje vzdělávacího potenciálu každého dítěte.
Jaké jsou podmínky pro realizaci inkluzivního vzdělávání?
Inkluzivní vzdělávání není o tom, jak se někteří odpůrci tohoto konceptu snaží tvrdit, že pouze umístíte do jedné budovy, do jedné třídy děti bez zjevných potíží s dětmi, které mají nejrůznější typy hendikepů. Je to o tom, že se opravdu snažíte cíleně vytvářet takové prostředí, které dopředu počítá s tím, že by mělo být bezbariérové, ať už v oblasti architektonických, technických, materiálních podmínek, ale také by mělo být bezbariérové ve vztahu k metodám práce, ve vztahu k volbě výukových strategií a ke způsobu hodnocení. Tak aby se opravdu každé dítě mohlo co nejplnohodnotněji zapojit do vzdělávání a mohlo se opravdu dobře posouvat v rámci svého vzdělávacího potenciálu svým tempem a v takových podmínkách, které potřebuje.
Naprostou nutností pro správný průběh inkluze ve školách je možnost učitele opřít se o služby dalších odborníků, jako jsou třeba asistent pedagoga nebo školní psycholog, speciální pedagog, ale také sociální pedagog či sociální pracovník. Je také nezbytné, aby se v takovémto modelu vzdělávání škola mohla opřít o externí služby, jako jsou třeba sociální služby, terénní sociální práce, rodinná asistence, služby sanace rodiny, tam, kde je potřeba řešit nějaké potíže na straně rodinného zázemí, zhoršeného socioekonomického fungování rodiny. Tam, kde tušíme, že tyto do jisté míry problematické podmínky pro život dítěte souvisí se školním úspěchem nebo možná častěji právě školním neúspěchem takových dětí, a škola nedokáže skutečné příčiny obsáhnout a vyřešit bez pomoci dalších externích partnerů. Takže velice vhodným konceptem ve vztahu k inkluzi je také koncept komunitního vzdělávání. Tam, kde škola funguje jako určitá spojnice do komunity a komunita zase má šanci se aktivně podílet na tom, co se odehrává na půdě školy, a kde škola nefunguje jako ostrov sám o sobě, ale může se opřít o služby dalších odborníků a partnerů.
Takto to může fungovat pouze ve škole, kde jsou na práci s heterogenním, pestrým, žákovským kolektivem kvalitně připravení učitelé, pedagogové, a to ideálně již v rámci svého pregraduálního vzdělávání, a pokud se mohou opřít o další programy kvalitního vzdělávání. V ideálním případě šité přímo na míru té konkrétní škole, podle toho, jakou má skladbu žáků a jaké jsou statistické potíže, se kterými se učitelé musí potýkat. Velmi vhodnými nástroji pro kantory v takovém modelu vzdělávání jsou školní supervize, mentoring a další podpory pro učitele, který se potřebuje radit, potřebuje konzultovat své postupy, potřebuje dostávat průběžnou zpětnou vazbu na svou práci a potřebuje se prostě opřít o názory a doporučení dalších specialistů.
Inkluzivní vzdělávání je také hodně o práci s klimatem, se vztahy v dané třídě, v dané škole. Je velmi potřebné, aby samotná kultura školy vycházela z principů, jako jsou například právě hodnoty respektu, tolerance, sociální citlivosti, soudržnosti, spolupráce. Pokud má škola jasně vydefinováno, že to jsou základní hodnoty, na kterých její práce a filosofie stojí, bude velká šance, že se k těmto hodnotám bude obracet i ve chvílích, kdy bude hledat jakékoliv vhodné přístupy a strategie ve vzdělávání svých žáků, při komunikaci a spolupráci s rodiči a s celou komunitou, kde se škola nachází.
Nedílnou součástí inkluzivního vzdělávání je i to, že učitele práce baví, že se do práce těší a že tu pestrost vnímají jako určitou výzvu a příležitost k vlastnímu rozvoji, k vlastní kreativitě. Aby však inkluzi mohli takto vnímat a mohli se cítit ve své práci dobře, je nutné, aby se mohli opřít o další podpory, které budou, více než doteď, v nejrůznějších formách dostupné všude tam, kde bude pro konkrétní dítě třeba. Současný systém příliš inkluzi nepomáhá, protože je velmi těžké pro řešení určitých potíží jednotlivých dětí dostat konkrétní vyšší finanční podporu na službu asistenta pedagoga nebo na pořízení speciální pomůcky či nějakého jiného způsobu intervence. Pokud tedy zrovna hovoříme o dětech se zdravotním znevýhodněním, jako jsou například děti s psychiatrickou diagnózou, po onkologické léčbě, s diabetem, různými chronickými obtížemi, nebo pokud hovoříme
o dětech s takzvaným sociálním znevýhodněním, což mohou být děti z chudého rodinného prostředí a třeba také děti s odlišným mateřským jazykem. Děti, které prostě potřebují nějakou výraznější podporu na začátku, při vstupu do hlavního vzdělávacího proudu, do základního vzdělávání. Pokud takto masivně počáteční podporu dostanou, není důvod, aby se jim dobře nedařilo v běžné škole.
Problém je, že pro tyto dvě skupiny dětí, které jsou mimochodem i obtížně diagnostikovatelné, je v současné době i z důvodu nevhodně nastavené legislativy velmi obtížné sehnat kromě zajištění nutné podpory nějaké větší finance. To souvisí i s tím, že učitel je na vzdělávání těchto dětí sám, nedokáže pak kvalitní podporu zajistit a narůstá frustrace na obou stranách. Nebo také dochází dokonce k situacím, že škola tyto děti odmítne přijmout do vzdělávání s odkazem na to, že nemá pro jejich vzdělávání dobré podmínky. Rodiče potom jsou, dá se říct, jakoby rukojmím systému, protože marně hledají vhodné vzdělávací zařízení, které by bylo připravené přijmout dítě ke vzdělávání. De facto tak nemají šanci naplnit své základní právo vlastních dětí, které je deklarováno už ve školském zákoně. A to být vzděláváno v místě své spádovosti, chodit do školy tam, kam chodí jejich sousedé, třeba jeho kamarádi z pískoviště, ze školky, jeho vrstevníci, se kterými má do této doby sociální kontakty. Nástupem do jiné školy, než by si rodiče a tyto děti sami zvolili, se tyto vazby zpřetrhávají a celá řada rodičů své děti vozí i stovky kilometrů daleko do školy, která je připravená přijmout jejich dítě se zdravotním hendikepem. Leckdy jsou tyto školy vybaveny internátním zařízením, kde jsou děti již v poměrně raném věku mimo své rodiny, a žijí na internátech, ačkoliv se domnívám, že velká část těchto dětí by mohla získat speciální podporu a to, co potřebují pro svůj vzdělávací progres, i v bližších, ideálně spádových školách. Pokud by systém šel více inkluzi naproti, ředitelé a učitelé by se mohli opřít o odborníky a získat finance na podpůrná opatření pro tyto děti.
Inkluze není o tom, že teď masivně zrušíme segment speciálních škol a všechny děti rychle a násilně přelijeme do hlavního vzdělávacího proudu, to v žádném případě tak není. S velikým respektem k práci speciálních pedagogů a psychologů působících v těchto školách podotýkám, že jde spíše o spolupráci, o to, že se část know-how a zkušeností z prostředí speciálních škol začne dostávat do škol hlavního vzdělávacího proudu a tyto segmenty budou více prostupné. Umím si například představit, že by se část kapacit speciálních škol mohla do budoucna posunout do určitých center podpory inkluze, tak aby běžné školy dokázaly dobře rozumět vzdělávacím potřebám dětí a dokázaly dobře volit výukové a podpůrné strategie podle toho, co dané děti potřebují.
Jsou v České republice již nějaké příklady dobré praxe toho, že inkluzivní vzdělávání může být prospěšné opravdu pro všechny děti? Jsou tady již některé školy, které jsou dobrým příkladem v oblasti inkluzivního vzdělávání?
Ano, je tomu tak. V České republice je celá řada škol, které se aktivně vydávají na cestu inkluze, inkluzivního vzdělávání, a to v různých částech naší republiky. Jsou to školy, jejichž ředitelé cítí inkluzivní vzdělávání jako jednoznačně prospěšné a přirozené opravdu pro všechny děti. Kteří to, že jsou školou inkluzivního typu nebo že se snaží takovou školou být, vnímají jako přidanou hodnotu. Jako něco, na co může být tato daná škola hrdá a čím vlastně říkají, my jsme připraveni vzdělávat dobře opravdu každé dítě. Jsme školou otevřenou, pro kterou je právě princip určité vzájemnosti, rovnosti a solidarity něčím klíčovým, na čem stojí naše filosofie a naše práce.
Abych byla konkrétní, možná mohu jmenovat základní školu na Praze 1 v Truhlářské, která vzdělává velmi úspěšně třeba děti s autistickým syndromem, dále je to, dá se říci, průkopnická škola ve Vratislavově ulici na Praze 2, která také úspěšně vzdělává celou řadu dětí s různými potřebami. Novou a řekněme ukázkovou školou je základní škola v Poběžovicích, která má velmi pestrou skladbu žáků, a je to škola v poměrně chudém regionu, kde její brány navštěvuje mnoho dětí se sociálním znevýhodněním. Stále je to ale škola heterogenní, pestrá a pan ředitel Fojst je velkým zastáncem inkluzivního vzdělávání. Velmi zajímavou školou je také základní škola v Novém Jáchymově v západních Čechách, která je opět ukázkou toho, že inkluzivní škola může posilovat v komunitním životě určité principy, postoje obyvatel, kteří v blízkosti dané školy žijí. Je to škola, která nabízí celou řadu volnočasových aktivit pro seniory, pro maminky na mateřské dovolené. Zabývá se nejenom základním, ale také předškolním vzděláváním. A opět je to škola otevřená, která se snaží citlivě reagovat na individuální potřeby každého žáka, který do ní přichází. A možná ještě jedna poznámka. Inkluzivní vzdělávání velmi potřebuje spolupráci různých aktérů vzdělávacího systému.
V ideálním případě se základní škola v modelu inkluzivního vzdělávání snaží co nejrychleji porozumět potřebám dětí, které se do ní hlásí k základní docházce. Snaží se spolupracovat s mateřskou školou na plynulém přechodu dětí z mateřské školy do základní školy tak, aby zápis nebyl pouze formálním zapsáním vstupu do základního vzdělávání. Snaží se, aby byl místem, kde se o daném žákovi lze dovědět co nejvíce informací ve vztahu k jeho potřebám, k jeho specifikům, k jeho přáním a obavám. Místem, kde je také potřebné dobře porozumět tomu, jak se co nejlépe připravit na každé jednotlivé dítě tak, aby jeho vstup do základního vzdělávání byl co nejhladší. To znamená i přicházet z dobře připraveného prostředí. Mít šanci opravdu cíleně zažívat úspěch v různých oblastech vzdělávání tak, aby se dítě cítilo v kolektivu vítané a přijímané, aby samo sebe vnímalo jako prospěšné celku a aby zažívalo prostředí, které pracuje s jeho vnitřní motivací a podporuje v něm chuť se vzdělávat. Dobře připravený učitel se opravdu cíleně musí snažit vytvářet takové podmínky, kde má každý žák šanci úspěch zažívat a být motivován brát učení jako něco, co je radostné, zažívat takové vzdělávací metody, které ho více podporují k aktivitě, podporují nějakou kooperaci, spolupráci mezi dětmi, a pracuje právě s vnitřní motivací každého žáka.
Velmi důležitým nástrojem potřebným pro smysluplnou práci ve třídě je i třeba takzvané formativní hodnocení, které nevychází z toho současného modelu známkování jedna až pět, ale více si všímá kontinuálního pokroku každého žáka v jednotlivých vzdělávacích oblastech. Hodně staví na pozitivní zpětné vazbě k tomu, v čem je daný žák úspěšný, a dává konkrétní podporu v tom, jak se může v jednotlivých oblastech posouvat. A také tímto způsobem dává důležitou zpětnou vazbu rodičům, takže i rodiče rozumí tomu, jak mohou podpořit své dítě v daných, konkrétních a potřebných krocích, které ho čekají v jednotlivých vzdělávacích oblastech a předmětech. Do jisté míry velmi dobře pracuje s tím, že při vstupu do základního školství je na tom každé dítě jinak z hlediska své připravenosti, z hlediska svého rozvoje, a také bere v potaz možné rozvrstvení talentů jednotlivých dětí. Každé dítě může být v něčem dobré, přínosné a každé dítě má právo na to vyvíjet se svým vlastním tempem a zažívat vzdělávací prostředí jako něco podpůrného, motivujícího, bezpečného, kde je prostě prostor pro to zůstat sám sebou.
Myslíte si tedy, že vedle inkluzivního vzdělávání v hlavním vzdělávacím proudu je potřebné zachovat i speciální školy?
Speciální školy budou mít ve vzdělávacím systému vždy své místo především pro děti s těžším postižením, a to i pro svou komplexnost specializovaných služeb, které běžná škola nemůže takto hendikepovanému dítěti nabídnout. Každé dítě by ale mělo mít právo se vzdělávat v hlavním vzdělávacím proudu se svými vrstevníky, v prostředí, ve kterém vyrůstá a kde navazuje sociální vazby pro celý život. Pouze v případě, že toho není schopno z nejrůznějších příčin, kromě nedostatečné podpory, je vhodné uvažovat o speciální škole. V žádném případě to nesmí být naopak, tak jak k tomu dnes často dochází.
Zdroj fotografie: Facebook ČOSIV